Rozhovor s desetinásobným mistrem republiky ve dvouhře Janem Fröhlichem.
Honzo, na plzeňském šampionátu jsi se stal podesáté mistrem republiky ve dvouhře. Máš podobný pocit, jako když skladatel dopíše poslední takt opery nebo malíř domaluje plátno, zkrátka pocit završeného a ukončeného díla?
Honzo, na plzeňském šampionátu jsi se stal podesáté mistrem republiky ve dvouhře. Máš podobný pocit, jako když skladatel dopíše poslední takt opery nebo malíř domaluje plátno, zkrátka pocit završeného a ukončeného díla?
Necítím, já doufám, že mé dílo ještě není úplně dokončeno. (úsměv)
Turnaj pro tebe začal velmi příjemným losem, pokračoval dvěma snadno vyhranými zápasy a v semifinále jsi narazil na Lukáše Zevla. První set byl z obou stran takový rozpačitý, Lukáš bojoval s únavou, tobě chyběl naopak takový drajv do hry.
Lukáš bojoval s únavou až ve druhém setu. Já se přes půl prvního setu nemohl nabudit.
Ve druhém setu Lukáš podlehl nejprve únavě a poté i tobě. Ukázal jsi svou schopnost precizně soupeře rozložit na prvočinitele, soukromě tomu říkám badmintonový rozpad osobnosti.
Přesně to mě baví! (smích)
Finále. Pokolikáté jste se s Petrem na mistrovství utkali a pokolikáté celkově?
Třikrát jsem prohrál, z toho dvakrát na mistrovství ČR. Vyhrál jsem myslím sedmkrát a z toho i s letoškem šestkrát na MČR.
Ve finále jsi měl taktiku překvapit Petra útočnou hrou. Podařilo se ti ji naplnit, Petr od začátku zápasu výrazně ztrácel. Jak se z tvého pohledu vyvíjelo finále?
Přesně tak, jak říkáš. Celé finále tak nějak rychle uteklo.
Jediný problém přišel s mečbolem. Ne a ne ho proměnit.
To se stává. Poslední bod bývá často nejtěžší, když soupeř bojuje až do konce.
Nebál jsi se, že by se mohl opakovat třeba karambol s Konovem z mezinárodního mistrovství Maďarska, který ti utekl ze čtyř mečbolů, a že bys celý duel mohl ztratit?
Nebál, náskok byl velký a nebyl jsem unaven tak jako proti Konovovi.
Když jsi mečbol konečně proměnil, začal vodopád gratulací. Něco jste si s Petrem říkali a poměrně dlouho i s hlavní rozhodčí Míšou Bencovou. Prozradíš, co to bylo?
Míša mi říkala, že bych měl nejdřív podat ruku soupeři a pak až koučovi. (úsměv) Petr mi gratuloval.
Kolik jsi za týden, který od finále proběhl, dostal gratulací a která tě potěšila nejvíce?
Hodně a všechny. (smích)
Stihl jsi během turnaje vnímat i ostatní zápasy, hráče a hráčky a co tě nejvíce zaujalo?
Stihl. Několik překvapení v dámském deblu a několik odjezdů domů hráčů, kteří mohli mít medaili. Co se růstu výkonnosti týče, zaujali mě Milan Ludík a Lucka Černá.
Byl jsi jeden z pěti hráčů testovaných na doping. Jak dlouho trvalo, než jsi odevzdal vzorek, bylo to hned nebo jsi musel hodně pít a dlouho čekat?
Přibližně za hodinu jsem potěšil kontrolu odevzdáním požadovaného množství…
Měl jsi čas svůj jubilejní titul i oslavit nebo jsi jen balil a jel do Nizozemska na mistrovství Evropy družstev?
Spíše to druhé, ale taková mini oslavička také byla.
Když se ještě vrátíme k tomuto turnaji, jak se ti na Evropě hrálo?
Celkem dobře, ale únava, převážně asi psychická, byla znát… A s Ousephem z Anglie pak i fyzička. (úsměv) Hlavně bylo fajn být zase jednou v „repre“ týmu na nějaké soutěži družstev. Navzájem jsme se podporovali a byla sranda, přestože největší bavič Honza Vondra tentokrát chyběl.
Dodalo ti desáté vítězství další chuť do badmintonu a do toho poprat se o s každým dnem vzdálenější olympiádu v Londýně?
Určitě dodalo, ani ne tak ta desítka jako fakt, že kdybych hrál alespoň tak jako proti Petrovi na MČR na mezinárodních turnajích, byl bych na světovém žebříčku tutově o kus výše, než jsem teď.