logo
Český badmintonový svaz

Michaela Bencová: Rozhodování zápasu Lee vs. Lin byla jedna z největších poct, kterou jsem kdy měla.

Rozhovor s Michaelou Bencovou, která na olympijských hrách v Rio de Janeiru působila jako hlavní rozhodčí.
 
Bylo rozhodování zápasu Lin Dan vs. Lee Chong Wei, možná poslední souboj obou hráčů, největším zážitkem ve tvé kariéře?
Nevím, jestli největším zážitkem, ale určitě jednou z největších poct, kterou jsem kdy měla.
 
Koho máš radši a proč?
Jako rozhodčí jsem nestranná, takže nemám někoho radši. (usmívá se)
Ale přála jsem vítězství Lee Chong Weiovi. Přála jsem si obecně, aby se mu konečně podařilo prolomit smůlu velkých turnajů, a aby konečně vyhrál celou olympiádu.
 
Jaký to byl zápas z tvého pohledu? Na co sis dávala pozor?
Zápas probíhal velmi v klidu. To mě možná trošku překvapilo. Díky kamerám na čárách je to pro nás trochu jednodušší, tak jsem si hlavně dávala pozor na to, abych neudělala blbost. Přece jen je oko pomalá kamera a televizních kamer, které můžou vidět to, co já ne, je kolem kurtu spousta. Nejvíc chyb se teď dělalo právě při challenge - špatné hlášení a podobně.
Hlavně abych viděla, když se hráč dotkne sítě, tečuje míček... V televizi takovou chybu pak opakují stokrát společně se jménem rozhodčího. (usmívá se)
 
Také jsi pískala jako rozhodčí na servis finále olympijských her ve čtyřhře žen. Jaké další zajímavé zápasy jsi měla na starosti?
Tady jsem to moc přála Dánkám.
Další zajímavý zápas byl asi Srikanth Kidambi a Jan O. Jorgensen. Sice jen dva sety, ale do poslední chvíle mohl být vítěz kdokoli.
 
Co bylo během olympijského turnaje jinak než na ostatních podnicích BWF?
Určitě časový rozpis. Nikdy jsem nebyla na turnaji, kde by se hrálo takhle brzo ráno. To je ale dáno časovým pásmem a požadavky televizí. Vzhledem k tomu, že badminton je sport č. 1 v Číně, Malajsii a dalších asijských zemích, tak požadavky jednotlivých televizí je mít badminton u nich v hlavním vysílacím čase, to znamená večer. A 8:00 ráno v Brazílii, je 19:00 v Asii. A další rozdíl od jiných turnajů je rozpis finále. Tady vlastně není finálový den, ale čtyři dny, kdy se hrají finále. Tady bych čekala trochu lepší prezentaci, show. V podstatě to byl jen jeden další zápas v pořadí, a kdyby na obrazovku nepromítali, že se jedná o boj o zlatou medaili, tak si toho nikdo ani nevšiml.
 
Kolik si pískala zápasů?
18 + půl dne jako pracovník IRS (Instant Review System).
 
U IRS se ještě zastavíme, proč se systém zobrazoval během olympijského turnaje tak pomalu?
Jedním z důvodů byly hlavně tři kurty a televize.
Každopádně my nemáme jestřábí oko, ale IRS. Rozdíl je dost podstatný – jestřábí oko je několik kamer na jednu čáru, které posílají data do počítače, počítač vyhodnotí in/out a udělá simulaci.
U nás je vysokorychlostní jedna kamera na čáru. V okamžiku, kdy chce rozhodčí challenge, tak se tým 2-3 lidí podívá zpětně na záznam kamery, přiblíží si to, opakuje si záznam, rozhodne se, co to bylo, pak na druhém počítači připraví simulaci – není to skutečný dopad míčku, ale technik dá myš na místo, kam jakoby míček dopadl. Pak se spustí simulace.
Na olympiádě se ale ještě muselo přes vysílačku nahlásit televizi, že kurt 1 je připraven spustit simulaci. No a právě to spuštění na obrazovku v hale – a tím pádem i v televizi – trvalo déle, protože televize ne vždy reagovala okamžitě.
Občas je také těžké rozhodnout. Já jsem byla na této pozici půl dne první den a měla jsem hned 2 případy, kdy jsem si pouštěla záznam snad 10x, než jsem se odvážila rozhodnout.
 
Změnila jsi někdy výrok čárového?
Já ne, ale IRS ano – lidské oko nepostřehne, že míček o jeden milimetr zasahuje čáru.
 
Jakou používáš losovací minci a co za symbol/barvu si hráči častěji vybírají?
Jak kdy. Většinou mám „minci“ Badminton Europe, kde je znak BE a jedna strana je žlutá a druhá červená.
Na olympiádě jsem ale používala minci z olympiády v Londýně, kde britská královská mincovna vydala ke každému olympijskému sportu 50p minci. Tam je jedna strana míček a druhá strana hlava královny. Většinou si hráči vybírali míček.
Bohužel Brazilci sice také vydali sérii olympijských mincí, ale jen 14 sportů ze 42, takže bez badmintonu.
 
Udělala jsi někde chybu nebo všechno proběhlo v pořádku? 
Nejsem si vědoma žádné chyby, jsem prostě dobrá. (usmívá se)
 
Co říkáš na poněkud necitlivé badmintonové pravidlo, že zatímco tenisté se mohou utírat mezi výměnami podle libosti, pokud nepřekročí časový limit, zato badmintonisté jsou odkázáni na libovůli rozhodčích?
Nemyslím si, že to pravidlo je necitlivé. Jen ho hráči neumí používat. Rychlé utření totiž neznamená přijít k boxu pomalým krokem, začít se utírat na půl hodiny, pak ještě pít a zavázat si tkaničky. Je to otázka 2 sekund. Vezmu ručník, dvakrát rychle přejedu obličej a jsem zase zpět na hřišti. To se může udělat bez souhlasu rozhodčího za předpokladu, že nezdržuji, třeba když jde soupeř vyměnit míček. Než je připraven podávat, tak já už jsem zase zpět.
Bohužel ta praxe je ale taková, že hráči spíš chtějí zdržovat. Málokdy se utření povolí hráči, který přijímá, musí být sám na podání. A už vůbec ne, pokud jeho protihráč udělal 5 bodů v řadě, to je jasné zdržování a snaha o vyhození protihráče z rytmu.
 
Tenisové pravidlo ještě jednou, ať je to jakýkoliv zápas, tak se vítěz zaraduje, podá ruce soupeři a rozhodčímu a pak se třeba vydá juchat ke svému týmu. V badmintonu je však tolerován trochu jiný postup, kdy se soupeři podává ruka tak trochu z donucení a mnohdy musel poražený dojít za rozjásaným vítězem. Není to škoda?
Olympiáda je trochu jiná, trochu více tolerance ze strany rozhodčích.
Na všech ostatních turnajích za slavení nejdřív s trenéry, případně za nepodání ruky s protihráčem či rozhodčími je těžká pokuta. Ale musím říct, že na olympiádě jsem neviděla případ, že by šel poražený za vítězem. Vždy došel vítěz za poraženým – sice pozdě, ale přece; aspoň co jsem viděla já.
  
Nebylo to tak vždy, třeba ve finále dvouhry žen Pusarla Sindhu došla za Carolinou Marín na její půlku kurtu. Jak jsi zvládla obávanou dopravu do haly a zpět? Jaký byl tvůj denní harmonogram?
My jako rozhodčí jsme měli hotel asi 15 minut naším autobusem, případně půl hodiny veřejnou dopravou. Badminton se hrál nedaleko olympijské vesnice a v té části Ria žádné zácpy nejsou. Takže pokud nám přijel autobus – což se bohužel nestalo vždy – tak jsme žádné problémy s dopravou neměli.
Můj harmonogram při ranní šichtě byl jasný, budíček ráno v 5:30, snídaně chvíli po 6:00, odjezd do haly 6:45. Dle zápasů tak do 15:00 v hale, pak volno. Většinou jsme šli do olympijského parku nebo do českého či slovenského domu nebo jsme jeli do centra.
Při odpolední šichtě z počátku olympiády začal den snídaní kolem 9:00, dopoledne nicnedělání a brzký oběd, pak odjezd do haly mezi 13. a 14. hodinou a příjezd z haly o půlnoci.
 
Jaké zážitky sis z her odvezla?
Jak nemilé, tak milé. V Brazílii jsem byla podruhé – poprvé na testovacím turnaji v listopadu – a také naposled.
Neočekávala jsem služby jako v Londýně, ale nevyhovuje mi mentalita, místo, služby atd.
Ale co bylo skvělé – diváci. Hlavně když hráli Brazilci, tak byla atmosféra v hale lepší než na fotbalovém mistrovském zápase u nás. A navíc Brazilci chodili hodně a vždy si vybrali hráče, který prohrával, a tomu pak fandili.
A samozřejmě, když se sešel zápas Malajsie vs. Indonésie, tak to byl hukot.
About the author Pepa
 
 
X
Enter your e-mail address.
Enter the password that accompanies your e-mail.
Loading