Rozhovory s účastníky olympijských her doplňujeme o interview s Milanem Ludíkem, nechybělo mmnoho a doplnil by svou sestru Kristínu na cestě do Ria.
Od konce olympijské kvalifikace uplynuly více než dva měsíce. Spolu s Petrem Koukalem ses postaral o neuvěřitelnou honičku, kdy jste se dvanáct měsíců naháněli v honbě za Riem, a v závěru jste vše vygradovali, když ses před Petra dostal parádním výsledkem na Tahiti, ale on vytáhl závěrečné eso na mistrovství Evropy. Úžasné sledovat. S jakými pocity teď hodnotíš kvalifikační rok?
Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem zklamaný. Po vynaložení obrovského množství úsilí, financí a energie mi Rio nakonec o kousek uteklo.
Nemohu však kvalifikační rok hodnotit jako neúspěšný. Podařilo se mi vyhrát množství skvělých zápasů, získat skvělé druhé místo na turnaji na Tahiti, kvalifikovat se na mistrovství a tak vyhrát první kolo.
Dokázal jsem překonat mnohá těžká období, kdy jsem byl totálně na dně, ale hlavně se mi podařilo tento běh za mým snem uskutečnit.
S odstupem času – pokud to mám říct metaforicky – si myslím, že jsem upekl skvělý dort, ale tu šlehačku na jeho vrcholu si už nevychutnám.
S odstupem času – pokud to mám říct metaforicky – si myslím, že jsem upekl skvělý dort, ale tu šlehačku na jeho vrcholu si už nevychutnám.
Jaké momenty pro tebe byly nejsilnější, ať už ty vítězné nebo naopak pocity nenaplnění a zklamání?
Velmi jsem si užil účast na mistrovství světa v Jakartě, kde se mi podařilo probojovat se do druhého kola a za odměnu jsem si zahrál proti Janu Jorgensenovi.
Zápas vysílali živě v dánské televizi, takže celý můj klub a kamarádi z Dánska mě sledovali a povzbuzovali. Zároveň jsem měl radost, že jsem zvládl podat kvalitní výkon i proti hráči nejvyšší světové extratřídy.
Zápas vysílali živě v dánské televizi, takže celý můj klub a kamarádi z Dánska mě sledovali a povzbuzovali. Zároveň jsem měl radost, že jsem zvládl podat kvalitní výkon i proti hráči nejvyšší světové extratřídy.
Na rozdíl od Petra Koukala jsi absolvoval svou první olympijskou kvalifikaci. Jak dlouhý byl ten rok na cestách mezi turnaji?
Opravdu velmi dlouhý. Za celou kvalifikaci jsem absolvoval 25 mezinárodních turnajů na různých kontinentech.
To znamená mnoho přeletů.
Bylo to množství strávených hodin na letišti a v letadle. Někdy mi přišlo, že letiště je můj druhý domov. (usmívá se)
Dvanáct měsíců řečeno s Jackem Kerouacem „On the road“. V průběhu kvalifikace jsi publikoval zprávu o nalétaných kilometrech a navštívených zemích. Kolik to bylo na konci?
Nalétal jsem přibližně 300 000 kilometrů.
To jsi skoro osmkrát obletěl zeměkouli, jsi osmkrát lepší než Gagarin.
Nechybělo moc a bylo by to skoro jako cesta na Měsíc. (směje se)
Kdy, v jaký konkrétní den, jsi měl největší krizi?
Nedokáži najít jeden konkrétní den. Největší krizi jsem měl od ledna do poloviny března, kdy jsem navzdory obrovské snaze nedokázal získat žádné významné kvalifikační body.
Badminton mě vůbec nebavil a cestování jsem měl až nad hlavu.
Co ti z ní pomohlo?
Zejména neustálá podpora rodiny, přátel a trenéra, kteří mě nepřestávali povzbuzovat a dodávali mi sílu bojovat a nevzdávat se, když se moje sebedůvěra vytrácela. Ve druhé řadě to byla odborná pomoc sportovní psychologa.
Stálo tvé kvalifikační úsilí víc než milion korun?
Ano. Olympijská kvalifikace je velmi tvrdý oříšek nejen fyzické a psychické stránce, ale zejména po té finanční.
Vaše rodina měla ve hře hned dva adepty startu pod pěti kruhy. To musí být opravdu finančně velmi náročné. Jak se vám podařilo vše finančně zabezpečit?
Bylo to skutečně těžké. Zvládli jsme to zejména díky soudržnosti, odhodlání a pomoci okolí.
Doslova za pět minut dvanáct ses vzepjal ke skvělému výsledku, vůbec nejlepšímu v olympijské kvalifikaci. Na Tahiti ses dostal do finále turnaje International Challenge. Jak vzpomínáš na tento turnaj a tvé výsledky?
Turnaj na Tahiti je pro mě skvělou vzpomínkou. Navzdory náročným podmínkám a několikanásobnému přeložení zápasů – zapříčiněnému vysoké vlhkostí vzduchu – jsem si turnaj velmi užil.
Podařilo se mi vyhrát čtyři náročné zápasy a probojovat se do finále, kde jsem ve třech setech svému soupeři podlehl.
Příjemní lidé a skvělá atmosféra můj zážitek ještě umocňovali.
Na každý podobný výsledek jsem velmi hrdý.
Po tomto turnaji jsi přelétl půl zeměkoule a prakticky hned z letadla nastoupil na kurt proti Švýcaru Bonnymu. První set jsi vyhrál 21:9, nakonec jsi ale ve třech setech prohrál. Dostihla tě únava?
Ano. Na zápas jsem nastupoval po více než 33 hodinách bez spánku, přeletu 12 časových pásem, 20 hodinách v letadle a následně 4 v autě. Byl jsem v obrovském stresu, zda zápas vůbec stihnu.
Převléct a připravit se na zápas jsem musel víceméně v autě. Opravu mimořádně náročná situace.
Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, ale přeci jen moje tělo má limity a tohle opravdu nešlo vydržet. Mrzí mě, že právě tenhle zápas mi mohl pomoci k úspěšné kvalifikaci, ale rozhodně nemám žádné výčitky, neboť jsem ze sebe vydal to nejlepší.
Mimochodem, co bylo za ten rok horší, psychická nebo fyzická únava?
Pro mě osobně byla několikanásobně horší psychická únava. Neustálý stres, neskutečný tlak na výsledky, cestování po celé zeměkouli, změna časových pásem a hlavně celková zodpovědnost a organizace celého toho kolosu.
S jakými pocity jsi sledoval zápas Petra Koukal s Raulem Mustem, který definitivně rozhodl o tvé neúčasti na hrách?
S velkou úzkostí a nejistotou.
Nebylo lehké sedět a čekat, jak to celé dopadne, zejména když to nebylo v mých rukách.
Nebylo lehké sedět a čekat, jak to celé dopadne, zejména když to nebylo v mých rukách.
Usilovat rok o největší sportovní vrchol a potom skončit těsně pod ním, to musela být velká rána. Jak ses s výsledkem kvalifikace srovnával, co ti pomohlo?
Dlouhá pauza od badmintonu a pořádný odpočinek. Trvalo mi nějaký čas se s tím vším vyrovnat a vstřebat to. Byl jsem velmi zklamaný a ohromně mě to mrzelo, hlavně když mi to uteklo o velmi malý kousek. Navždy mi pravděpodobně zůstane malá jizva na srdci.
Ale každá porážka může být jednou vítězství. Čím mimo badminton tě kvalifikace obohatila?
Rozhodně mě celá tahle zkušenost zocelila. V mnohých náročných situacích jsem otestoval svoje limity a dokázal jsem je posunout o trochu výše. Také jsem se naučil, že ne vždy jde všechno, jak si představujete a navzdory tomu se nesmíte vzdávat a musíte nadále bojovat.
Můj obrovský obdiv má každý, kdo si výzvu v olympijské kvalifikaci vyzkoušel, ať už úspěšně nebo neúspěšně.
Výzva trvá. Budeš znovu za čtyři roky zkoušet olympijské štěstí?
Za čtyři roky nechci nic zkoušet. Do Tokia bych se rád s jistotou kvalifikoval, pokud se mi podaří vyhnout zraněním. Těším se, že teď nebudu muset nahánět body do žebříčku, ale budu se moci naplno soustředit na trénink a další zlepšení mé hry. Z rodinné zkušenosti vím, že s odhodlaností a pracovitostí se dá probojovat i mezi evropskou elitu.
Tokio je ještě daleko. Jaké jsou tvé plány na příští sezónu?
Mojí hlavní prioritou bude, jak jsem říkal, trénink a odstranění některých technických a taktických nedostatků. Rád bych se i nadále jako hráč vyvíjel. Chtěl bych se častěji prosazovat na turnajích International Challenge a postupně začít hrát turnaje vyšších kategorií.
Na závěr bych ještě chtěl popřát jak Kristíně, tak Petrovi přívětivý los a co nejvíc vyhraných zápasů. Petr je obrovským bojovníkem, což jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Je skvělým ambasadorem badmintonu v Čechách a touto cestou bych mu chtěl popřát hodně úspěchů a štěstí v jeho nadcházejícím životě.