logo
Český badmintonový svaz

Petr Mazúr: Z deníku reportéra – jak jsem (ne)zpovídal Petra Koukala.

Právě skončený republikový šampionát byl - krom kvalitního hráčského obsazení, profesionální organizace a vděčné divácké kulisy - nezapomenutelný ještě jednou věcí: takřka stoprocentním mediálním pokrytím!
 
Konečné výsledky jednotlivých zápasů se na internetových serverech objevovaly zpravidla ještě dříve než na ukazatelích v hale – navíc okamžitě doplněny o podrobné reportáže. Hned třemi (!!!) digitálními kamerami snímaná utkání bylo možno sledovat prakticky z kteréhokoli místa na naší planetě prostřednictvím LIVE internetového vysílání! (nedělám si iluze, že byla tato možnost beze zbytku využita...) Navíc, opravdoví badmintonoví labužníci si mohli do omrzení přehrávat záznamy nejdůležitějších momentů všech zápasů – k dispozici na YouTube.
 
Tento kompletní zpravodajský servis byl výsledkem heroického úsilí nepočetného novinářského týmu (pod taktovkou Pepy Rubáše), jehož naprosto bezvýznamným členem jsem se stal i já – obdařen malým ale o to nesnadnějším úkolem: zpovídat hvězdy badmintonového mistrovství!
 
Zhostil jsem se tohoto úkolů s veškerou chutí a zodpovědností jíž jsem schopen, běhaje od hráče k hráči, v ruce svírajíc diktafon, kladouc aktérům šampionátu pokud možno smysluplné dotazy a doufajíc v jejich neotřelé odpovědi.


Petr Mazúr (vlevo) na archivní fotografii.
 
Zprvu jsem si počínal v této, pro mě doposud neokušené roli, velice nejistě – až nábožná úcta, kterou chovám k těmto báječným krotitelům opeřeného košíčku, mi svazovala jak nohy, tak i jazyk, takže když už jsem některý svůj badmintonový idol náhodou doběhl, zmohl jsem se zpravidla jen na pár nesrozumitelných zvuků (ve stresu a v opilosti mi vždy na jazyk naskočí holandština), což, uznejte, je pro kvalitní interview přeci jen málo. Však zvyk je železná košile a každý nový zážitek časem zevšední, takže jsem postupně nabýval na jistotě, mé dotazy stávaly se smysluplnějšími a já si naplno užíval své služby veřejnosti.
 
Tím neříkám, že to bylo vždy snadné. Někdy mně stálo nemalé úsilí už jen přimět plachého sportovce k rozhovoru – v této souvislosti mě asi nejvíce potrápila Hanka Kollarová, se svými jednoslovnými odpověďmi.
 
Jindy jsem to byl naopak já, kdo musel krotit upovídané badmintonisty, zaplavující můj nebohý diktafon nekončícími monology plnými sportovních klišé a vycizelovaných bonmotů, které jsem pak do brzkých ranních hodin přepisoval na svém stařičkém PC.
 
Mezi nejochotnější respondenty patřily mladé pušky: Bitman s Drančákem - správně tušící tisíce dospívajících fanynek, visících na jejich virtuálních rtech při čtení interview. Zato dříve narození hráči, jejichž věrné obdivovatelky stále ještě poněkud zápasí s dvojklikem, po zjištění, že rozhovor nevyjde v tištěném deník, ale jen na internetu, pokračovali v rozhovoru se špatně skrývanými rozpaky.
 
Rozhovor od rozhovoru, stávalo se pro mě interview drogou, až jsem si nakonec s hrůzou uvědomil, že už nejsem schopný jen tak si s lidmi povídat, že už nedokážu vypnout svůj diktafon, že je to prostě silnější než já. Díky této profesní deformaci, udělal jsem v průběhu mistrovství snad tisíc interview; zpovídal jsem hráče, diváky, šatnářky, barmany, uklizečky, venčící se psy, zaparkovaná auta…
 
Takže ke konci turnaje, nenašel by se v radotínské hale snad nikdo, s kým bych už alespoň jedno interview nedělal. Nikdo… až na Petra Koukala! Schválně jsem si nechal tuto nejzářivější hvězdu českého badmintonu – účastníka olympijských her – na samotný závěr, jako pověstnou třešničku na dortu, jako vyvrcholení mé žurnalistické kariéry. Ještě během finálového zápasu dvouhry mužů, posledního zápasu turnaje, jsem pečlivě vybrušoval své dotazy v malé beletristické klenoty, kterými jsem hodlal korunovat staronového badmintonového krále.
 
A když konečně Petr třikrát emotivně vzpažil na oslavu zaslouženého vítězství, spěchal jsem k němu, abych nebyl předstižen kolegy z bulváru, abych byl prvním kdo vyzpovídá čerstvého mistra. Už už jsem se k němu natahoval se svým diktafonem, už už jsem se chystal vyslovit první ze svých otázek, když v tom jsem ucítil lehké zaklepání na záda. Byl to Pepa a větou: „Koukala si beru já…“ zničil mé sny.
 
Ale šéfovi se neodmlouvá a tak mi nezbylo než pustit ho před sebe a sledovat jak si odvádí mou třešničku na dortu k rozhovoru. Nakonec, člověk přeci nemusí mít všechno a navíc, už za rok je tady další mistrovství! Takže, Petře, za rok „nazeptanou“!

About the author Pepa
 
 
X
Enter your e-mail address.
Enter the password that accompanies your e-mail.
Loading