logo
Český badmintonový svaz

Rozhovor s Janem Tobolou, který byl uveden do Síně slávy ČBaS, připravený Vojtěchem Šelongem.

Rozhovoru s Janem Tobolou, který byl na začátku února uveden do Síně slávy ČBaS, nemohl udělat nikdo vhodnější než Vojtěch Šelong. Právě Šelong patří mezi mnoho hráčů, kteří mohou za svůj herní růst děkovat Janu Tobolovi – z Orlové až na vrchol českého žebříčku, Šelongovi aktuálně patří první místo ve dvouhře i smíšené čtyřhře.
  
Současná neseveromoravská badmintonová komunita toho o vás určitě neví tolik, kolik by měla. Můžete tedy všem osvětlit, kdy a proč jste začal s badmintonem? Kdo vás k badmintonu přivedl a zabýval jste se předtím jiným sportem?
Ke sportu a badmintonu jako takovému mě přivedl kolega z práce poté, co jsem se přistěhoval do Orlové a nikoho jsem tady neznal. To bylo někdy před 37 lety. Co se týká jiných sportů, hrál jsem závodně házenou a také jsem závodně lyžoval.

Počítal jste s tím, že během své dlouhé badmintonové cesty dokážete vydolovat ze svých svěřenců více než dvě stovky medailí z českých turnajů, mistry republiky či české reprezentanty?
Takto jsem o tom určitě na začátku nepřemýšlel. Když jsem začal v Orlové trénovat děti, bylo to vlastně východisko z nouze, jelikož tady nikdo na trénování nebyl. Hlavně jsme chtěli hrát soutěž družstev kategorie dospělých a podmínkou bylo, že součástí klubu bude také družstvo mládeže, na které však nikdo neměl čas a energii. Byl jsem tak jedna z posledních možností a na velké úspěchy jsem myšlenky rozhodně v té době neměl.

Jan Tobola

Orlovskému badmintonu věnujete většinu svého volného času. Určitě si tak musíte spoustu věcí upírat na úkor klubu. Smířil jste se s tím již na začátku a baví Vás to ještě?
Samozřejmě je to na úkor rodiny, protože 90 % času trávím badmintonem. Manželka však také hrála badminton, takže to často chápala a problém nebyl. V posledních letech však dávám rodině pořád větší prostor, jezdíme častěji na dovolené, než tomu bylo dříve.
Určitě mě badminton stále baví, ale abych byl upřímný ne tak, jako před deseti lety. Že bych ale končil, to rozhodně ne. Pořád se snažím hodně v klubu angažovat. Nyní mi hodně pomáhá, že ta práce už není jen na mně, stále více se zapojují i další rodiče a trenéři. A když se pracuje s lidmi, kteří mají zájem a chtějí pomoci dětem a klubu, tak je ta práce pro mě mnohem jednodušší.

Máte nějaký badmintonový sen jako trenér, kterého jste ještě nedosáhl a rád byste si ho splnil?
Mým velkým snem a cílem byl titul mistra republiky v družstvech. Mnohokrát jsme skončili pod vrcholem na druhém a třetím místě a titul nám stále unikal. V roce 2005 jsme konečně vyhráli MČR družstev žáků a později i juniorů, takže tento sen mám již splněn.
Do budoucna bych určitě ještě rád vychoval nějaké mladé medailisty.

Jste také vyškoleným rozhodčím a působil jste na mnoha mezinárodních akcích. Pískal jste hráčům evropské či světové špičky, to musela být pro vás velmi cenná zkušenost.
Hned mým prvním turnajem po vyškolení na hlavního rozhodčího bylo akademické MS, což byl obrovský zážitek a pocta. Poté jsem, mimo další mezinárodní turnaje, pískal také Thomas a Uber Cup, kde jsem viděl také mnoho velmi dobrých hráčů. Kvůli časové náročnosti a jazykové bariéře jsem však jako hlavní rozhodčí brzo skončil a oblékl jsem červený trikot vrchního rozhodčího. Momentálně vedu komisi STK mládeže SmBaS a jsem velmi aktivním členem celorepublikového STK, což také zabere obrovské množství času.

Jako trenér jste byl velmi přísný. Mnohokrát jsme vám za to nemohli přijít na jméno. Na druhou stranu jste si u nás vybudoval vždy obrovský respekt, který se přenesl i do pozdějších let. Co pro vás vztahy k hráčům znamenají?
Trenérské řemeslo jsem se učil hlavně v polské škole například s Karolem Hawlem, a tam byla disciplína vždy na prvním místě. Určitě jsem se vždy snažil mít s hráči dobrý vztah, někdy to ale úplně nejde. Jelikož jsem hodně vznětlivé povahy, tak nemám nikdy problém zvýšit hlas, což každý nemusí vnímat dobře. Nějaké menší konflikty s hráči jsem určitě měl, ale vždy to mělo velmi krátkého trvání a stačilo si to všechno v klidu vyříkat.


Tahle parta dosáhla ještě na stříbro, v roce 2012 už se ale vysněná zlato vyhrát podařilo.

Pro zbytek republiky jsme byli velmi často bráni jako ti „jež nemají techniku, ale železnou fyzičku.“ Na fyzickou připravenost jste vždy kladl velký důraz. Jak na trénincích, tak na soustředěních. Určitě jste se setkal s vlnami velké nevole, jak u hráčů, tak rodičů.
Zde bych mohl navázat na předchozí odpověď. Vždy jsem hráčům opakoval heslo „těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Kdo chtěl vyhrávat, tak makal, kdo nechtěl, nemusel. Jako trenér badmintonu jsem vlastně takový samouk, takže technickou stránku jsem nikdy úplně neovládal. Co ale mí hráči ztráceli na technice, dokázali vymakat. Jelikož jsem se nikdy badmintonem neživil, nebyl na častá trenérská školení čas, a to se projevilo i na tréninku. V současné době máme ale mnohem lepší a hlavně početnější trenérský tým, což je příjemná změna.
Nevole u hráčů určitě byla, ale je pravda, že je to změnou doby. Současná mládež by rozhodně nevydržela takový trénink, jako měli mí svěřenci několik let zpátky. To byla kondiční zátěž úplně někde jinde.

V roce 1996 se v Orlové pořádalo první MMČR juniorů. Jak jste se k tomu dostal a měl jste v plánu udělat z toho již skoro dvacetiletou tradici?
V té době nám MMČR juniorů bylo nabídnuto Českým badmintonovým svazem, součást evropského okruhu to ale ještě nebylo. Na nabídku jsme kývli hlavně proto, že jsme chtěli tuzemským hráčům nabídnout okusit mezinárodní badminton i u nás. Později přišla nabídka od EBU, kde chtěli vytvořit evropský juniorský okruh. Byli jsme tak spolu například s Nizozemskem, Polskem nebo Německem jedni z šesti zakládajících zemí. Že vydržíme tak dlouho, jsme v prvotním plánu určitě neměli, ale časem a zkušenostmi už to bylo lehčí a lehčí, takže nebyl důvod, proč turnaj dále nepořádat.

Turnaj v Orlové je znám svou skvělou organizací, kterou chválí vždy nejen hráči, ale také trenéři a rozhodčí. Během těch let se vám jistě podařilo vychytat všechny mouchy a být připraven na jakékoli problémy. První ročníky však musely být pro vás velmi těžké z hlediska organizace.
První tři ročníky byly opravdu hodně těžké, pak jsme ale nabyli potřebných zkušeností. V posledních letech už to však není o nás, jako pořadatelích, jelikož už máme většinu našich povinností podchycených. Největší komplikace jsou v komunikaci s jinými státy, hlavně východními. Nikdy nepřijede tolik lidí, kolik je nahlášených a nebo ani nevíme, zdali se někdo vlastně přihlásil, bude tady spát, nebude tady spát. Například s ruskou výpravou si napíši i deset e-mailů denně. Komunikace je někdy opravdu velmi složitá.

Již několik let od Vás v Orlové slyšíme, že právě tento ročník MMČR je pro vás ten poslední a že ten stres za to nestojí. Dokážete si vůbec představit, že byste měl v listopadu volno? Juniorské mistrovství totiž neodmyslitelně patří k Orlové.
Volno by bylo určitě něco, co po dlouhá léta neznám, ale určitě si dokážu takovou změnu představit (úsměv).
Loni jsme pořádali již 18. ročník a rád bych je zaokrouhlil na rovných dvacet. Poté bude vše záležet na sponzorech a všeobecně financích, ale také na tom, jestli bude náš tým organizátorů mít ještě zájem a stejnou energii do pořádání. Nikdy to není o jednotlivci, a když má člověk kolem sebe schopné lidi jako já, je práce mnohem snazší. Za což jsem spolupořadatelům hodně vděčný a chtěl bych jim tímto moc poděkovat!
Celkově mi v Orlové s velkými turnaji hodně pomáhají a menší turnaje už sami pořádají, takže to pro mne není již tak náročné. Bez nich by se 18. ročníků mezinárodního mistrovství určitě nedalo zvládnout. Pokud budou všichni pracovat s takovým zájmem i nadále, budoucnost MMČR v Orlové je otevřená.
About the author Pepa
 
 
X
Enter your e-mail address.
Enter the password that accompanies your e-mail.
Loading