Rozhovor s Mojmírem Hnilicou, českým hlavním rozhodčím na badmintonovém turnaji.  
 

Jaké jsou tvoje dojmy z olympijských her?

Dojmy jsou dobré, protože na rozdíl od předchozí olympiády je tady nepoměrně lepší organizace. Takže kromě badmintonu stíhám i spoustu dalších věcí, včetně návštěvy českého domu a povídání si s našimi zlatými medailisty a podobně.

Takže zatím si to užívám. 
 

S kým sis povídal, s Davidem Kosteleckým?

Šel jsem se podívat na vyhlášení olympijského vítěze do českého domu, což bylo moc hezké. Rozhovor s ním byl velmi příjemný, je to skromný kluk a byl vidět velký rozdíl mezi hvězdami, které berou milióny a mezi sportovci, kteří tomu také obětují veškerý čas, ale moc z toho nemají.

Byl to velmi příjemný zážitek, s příjemným posezením, s dobrým jídlem, s dobrým vínem. Velmi příjemný společenský zážitek.  
 

Jak si užíváš rozhodování?

Zatím je vše v pohodě, protože zatím o nic nejde. (rozhovor se uskutečnil v pondělí, kdy Číňanům opravdu o nic nešlo, pozn. aut.)

Pokud k něčemu má dojít, tak si myslím, že si to schovávají na pozdější zápasy.

Ale na Číňany by zde měli být nasazovaní mezinárodní rozhodčí, kde je i naše Jana Honnerová, takže tentokrát by to snad mělo být v pohodě. 
 

Všiml jsem si, že empajry jsou opatřeny jednou technologickou novinkou. 

Dosedneme na sedadlo jako na židli, zmáčkneme tlačítko a ono nás to pomocí hydrauliky vyveze nahoru. Nevím, kdo vymyslel takovou „ptákovinu“, ale je to docela legrace. 
 

Legrace bude ještě větší, až se to někomu zasekne.

A to není ještě vše. Na ukazateli přestávek mezi sety máme odpočítávalo, takže je zapotřebí zmáčknout stopky, aby se odečítal čas od dvou minut do nuly. A tam už se stalo, že došly baterky.

A vůbec nejlepší věc je ta, že rozhodčí na podání, který také mění míčky, má speciální stojan, kde je uložené čidlo, které po odebrání posledního míčku předá signál osobě, které se říká „Shuttle manager“, ten vyšle pomocníka, který okamžitě přinese míčky na kurt, odkud byl jejich nedostatek hlášen.  
 

V Číně má každý nějaký, byť sebemenší úkol. O kolik je tam více pomocníků než obvykle?

Já bych řekl, že je jich tak pětinásobně více než kolik je jich třeba.

Třeba u snídaně v hotelu. Od výtahu si tě převezme jedna hosteska, jde s tebou pět metrů, převezme si tě druhá hosteska, ta s tebou jde dalších pět metrů a takhle se u tebe vystřídá pět lidí, kteří tě postupně dovedou až k tvému stolu na snídani. 
 

Ale díky tomu, že je jich tolik, tak vše funguje jedna radost.

Zorganizované je to perfektně. Ale má to svoje mouchy. Například je tady úžasná doprava, která je tvořena sítí autobusů.

Ale málokde lze sehnat informaci, odkud kam který autobus jede. Takže je třeba sehnat tu správnou mapu, kde se dozvíš, že z haly jede autobus K31 a K30. Jenže ty nevíš kam.

Tu mapu dostaneš jen jako držitel vstupenky, jako divák. Já jsem jí sehnal až po třech dnech pobytu, kdy jsem se byl podívat na veslování – mapu jsem dostal tedy nikoliv jako rozhodčí, ale jako divák na veslování. 
 

Jak hodnotíš atmosféru v hale?

První dny byla taková „fanouškovská“ atmosféra, kdy se fandilo různým týmům. Ale jakmile se začne hrát o medaile, tak už se bude fandit jen Číně.

Číňané se nedají zahanbit. Možná tady bude i opozice z jiných zemí, ale ne moc silná. 
 

Dělají rozhodčí moc chyb?

Dělají. Třeba v prvním zápase Kristíny Ludíkové rozhodčí ohlásila obráceně strany. Takže místo aby řekla „po mé pravé straně je Kristína Ludíková“, tak ohlásila Grace Daniel, což je černoška, a vůbec si toho nevšimla.

Nebo v půlce prvního setu indický rozhodčí, když se hráči vrátili po pauze na kurt, zahlásil „second game“, jak se to kdysi hlásilo po jedenácti bodech, tedy po setu, ve dvouhře žen. 
 

Tak snad se ti podobné chyby vyhnou.

To doufám.