Nové Národní badmintonové centrum v Plzni je stále ještě na začátku, už teď se ale netají velkými ambicemi a ti nejlepší, kteří se do náročného tréninkového procesu chtěli zapojit, už v západočeské metropoli jsou. Jak probíhala jednání s halou, jak jsou hráči s podmínkami spokojeni a co se s přechodem do Národního programu pro reprezentanty změnilo?
V Plzni se připravují pod vedením dvojice Koukal-Rubáš nejlepší čeští muži. Milan Ludík, Adam Mendrek, Jan Louda a Ondřej Král. Ty doplňují Jiří Král a junior Jan Janoštík, kterému svaz pomohl s přestupem z Českých Budějovic na prestižní plzeňské sportovní gymnázium. Dámské zastoupení má plzeňské centrum v podobě Sabiny Milové a Tallulah Van Coppenolle, která začne na zmiňovaném gymnáziu druhé pololetí. Centrum si při nejbližší příležitosti přiletí vyzkoušet i Tereza Švábíková, která se jinak dlouhodobě připravuje v Dánsku.
“Přípravu v Národním centru jsme nabídli všem nejlepším českým hráčům a jsme rádi, že jsme měli veskrze kladnou odezvu,” říká předseda badmintonového svazu Petr Koukal. V Plzni se díky dlouhodobému konstruktivnímu jednání na mnoha úrovních podařilo zajistit výborné podmínky. Velké díky patří všem, kteří pomohli dostat reprezentační badminton do západočeské metropole, zejména potom provozovateli haly Pavlu Froňkovi a jeho týmu.
“Tady v Plzni je to tak, že na magistrátu existuje Odbor správy infrastruktury, který má na starosti dohled nad správcováním hal. Ale samotné sportoviště provozují zpravidla sportovní kluby. To znamená, že my (TJ Lokomotiva Plzeň) na základě smlouvy s městem Plzeň, provozujeme sportovní centrum. Smlouva se uzavírá minimálně na deset let, a i to je jeden z receptů, proč to tady funguje,” připomíná neustále nabitou halu Lokomotivy předseda klubu.
“V praxi to znamená, že když tu chce někdo trénovat, musím smlouvu donést i na radnici, kde mi je posvěcena.”
“Samozřejmě si svým způsobem rozhodujeme, co tu bude za sporty. Nicméně se vším musím chodit na město, navíc to musíme mít vyvážené. Nejlepší hodiny má ale přece jenom házená, která je v Plzni jedničkou mezi halovými sporty,” přiznává Froněk, že úplně volnou ruku ve výběru sportů nemá.
Sportovcům jsou v areálu k dispozici tři velké haly, k tomu jedna menší. Také posilovna a další tři tělocvičny v přilehlém areálu Církevní Základní a Střední školy, kam ostatně Froněk přesunul i zázemí pro prvoligové basketbalisty.
V porovnání například s halou v Nymburce, o které se v souvislosti s Národním centrem také hovořilo, vychází plzeňský areál jednoznačně lépe. “V Nymburce často svítí sluníčko do haly, navíc má nízký strop,” dává jasné stanovisko Jiří Král. “Je to tu určitě lepší, jenom rybičky na téhle palubovce dost bolí,” připojuje se s hodnocením Ondřej Král.
Na podobných palubovkách jako má hlavní hala v Plzni, kde se hrála poslední dvě mistrovství republiky dospělých, se hraje například v Dánsku a měly by být šetrnější ke kloubům a obecně pohybovému aparátu. “Házenkáři i volejbalisté si tuhle palubovku hrozně chválí,” připojuje se ještě Froněk.
V Plzni funguje výborně i spolupráce se Západočeskou univerzitou, která je pro svaz ve vývoji sportovců velmi důležitá a na níž studují někteří členové reprezentačního týmu s možností využití individuálního studijního plánu. A spolupráce je to oboustranně prospěšná, před dvěma lety se stal Jan Louda akademickým mistrem Evropy, když ve finále porazil Ondřeje Krále, a společně se podíleli na druhém místě Západočeské univerzity v soutěži družstev.
Ve všedních dnech se trénuje většinou dvoufázově a samotná aktivní část tréninkové jednotky probíhá ve velké intenzitě kolem 70 - 90 minut. Spolu s individuálními cvičeními, warm-upem a cool-downem mají tréninky zpravidla 120 - 150 minut. “Jsou tam určité rozdíly mezi tréninky Petra (Koukala) a Josefa (Rubáše). Josef často přeruší trénink a pracuje více na myšlení a detailech. S Petrem je to víc dril a tréninky jsou náročnější,” popisuje rozdíly v práci obou trenérů Sabina Milová, která v Plzni také studuje a na tréninky pod Josefem Rubášem už je zvyklá delší dobu.
Badmintonisté mají v hale číslo jedna nalajnovaných celkem pět hřišť, takže se můžou intenzivně věnovat přípravě všichni badmintonisté současně, jakkoliv jsou v převážně mužském kolektivu zatím jen dvě hráčky. “Mně by naopak přišlo divné, kdybych i na tréninku hrála s holkou. Byla jsem zvyklá už i v Krumlově trénovat pouze s muži, takže to pro mě není novinka,” vysvětluje Milová.
Sedmnáctiletý odchovanec budějovického badmintonu Jan Janoštík nemá o motivaci nouzi, i přesto, že s juniorskými turnaji to zatím moc dobře nevypadá a jejich kalendář je hodně nejasný. “Domluvil jsem se ale na angažmá v rakouské lize, která jde s mým působením v Národním centru skloubit. Ale největší motivací je se stále zlepšovat,” vysvětluje své plány talentovaný badmintonista.
Všichni reprezentanti mohou kromě samotné haly využívat i práce fyzioterapeutky Petry Laudové, která se stará o přetížená těla. “Nejvíce trpí asi ramena, záda a hýždě, tím jak se dostávají hráči do velkých rozsahů,” vysvětluje původem plavkyně, která se kromě badmintonistů stará právě o plavecký oddíl.
Při práci využívá například i lymfatické nohavice, které by měly pomoci rychleji odstranit únavu a také zahřát svaly. Pochvaluje si je například Adam Mendrek, který na ně nedá dopustit. “Je to super věc,” krátce popisuje novinku, při jejímž aplikování stíhá ještě sledovat badmintonová videa.
A kam směřuje budoucnost Národního centra a co by mělo v budoucnu nabídnout? “Ambicí je přivézt v budoucnu zahraničního trenéra a také kvalitní sparring. Byl to vždycky takový můj sen a myslím, že Česká republika má v tomhle naprosto skvělou lokaci. Světoví hráči by se před velkými evropskými turnaji mohli zastavit právě v Národním centru,” netají velké plány Petr Koukal.
“Rozhodně chceme zvát do Plzně také české trenéry ze středisek a center, potažmo nejlepší hráče Sportovních center mládeže (SCM), pro které by tak mělo být jednou z motivací, že se mohou do Národního centra postupně probojovat,” doplňuje předseda Českého badmintonového svazu.
O čem se v České republice dlouho mluvilo a po čemž se několik let volalo, je tedy konečně realitou. Podmínky mají reprezentanti už opravdu na evropské úrovni. Teď to ještě chce cílevědomou práci a trochu štěstí. Jak je vidět na příkladu jiných evropských zemí, šampiona vychovat lze i na starém kontinentu.
Jaký bude progres Národního centra a jaké novinky se v přípravě našich nejlepších hráčů a hráček budou dít? O tom vás budeme na svazových stránkách pravidelně informovat.