Pochvaluje si podmínky, jakých se mu dostává v Národním badmintonovém centru v Plzni. Zde se Adam Mendrek připravuje na turnaj v Polsku, který se uskuteční koncem března. Je zařazený do kvalifikace na olympijské hry v Tokiu. "Bude to po dlouhé době mezinárodní akce, na kterou se velmi těším. Otestuji si, jak moc jsem konkurenceschopný," hlásí česká dvojka. Dává nahlédnout také ke svému přístupu k tréninku a popisuje zkušenosti, které nabral v Asii.
Jak probíhají tréninky v Plzni v novém centru pro elitní české badmintonisty?
Jsem maximálně spokojený s prací, kterou odvádí vedení a trenéři. V Plzni máme možnosti fyzioterapeutky, která se stará o nás a nabízí regeneraci. Svaz také zařídil lymfatické nohavice. Máme veškeré možné prostory, abychom se mohli připravovat, jako kdyby byla sezona. V úterý a ve čtvrtek nás vede Petr Koukal, v pondělí, středu, pátek a sobotu zase Josef Rubáš. Skvěle si to rozdělili.
Co si berete ze spolupráce s Petrem Koukalem, trojnásobným olympionikem?
On mě dlouhodobě mentoruje. Chce mi poradit, jakých věcí se vyvarovat nebo na co se zaměřit. Vede tréninkové jednotky v úterý a ve čtvrtek. Jedná se spíše o tréninkový dohled. Radí nám, jak uspět v mezinárodním badmintonu.
Prý tréninky zakončuje cvičením se jménem „asijský smrťák“. Je to tak?
Ano (směje se). Je to nedílná součást tréninků. S Petrem to jsou hlavně drilové věci, podobné těm, na jaké jsem byl zvyklý v Německu. Je potřeba, aby se tělo adaptovalo na rychlost a tempo. Trénoval jsem v Číně, Malajsii a Indonésii, a to byl opravdu smrťák. Blok ze schodů mám dodneška, protože v Číně jsme vybíhali dvakrát do týdne 1400 schodů nahoru a dolů. Dril musí být součástí badmintonového tréninku.
Zaslechl jsem, že v Asii jsou podél kurtů korýtka na zvracení. Je to tak?
Když jsem byl v Číně, tak tam korýtka nebyla. Ale v Indonésii ano. V Plzni to nemáme. (směje se) Kdyby ano, tak by to mladší hráče asi hodně překvapilo, mě ne. Já bych to někdy možná využil.
Jsou vůbec mladí a talentovaní hráči, schopni takto trénovat?
Já jsem asi jeden z posledních v Česku, kdo zažil ten typický dril v Asii, ale také v Německu, kde jsme trénovali pod čínským trenérem. Ale je pravda, že v Evropě se trénuje trochu jinak, je to zaměřené na naši stavbu těla. Kdybychom trénovali jako v Asii, tak to nevydržíme. Oni tam odpadávali zdravotně. Mladší tohle ještě asi nezažili. A je to otázka, jestli by vůbec vyjeli do Asie.
V Evropě se trénuje spíše ekonomičtěji, je to tak?
Ano, hodně se o tom přemýšlí, zaměřuje se spíše na taktiku. A hlavně na to, aby se hráči nezranili. Například Jan Louda je výborný taktický hráč s úsporou pohybu. To je takový tradiční evropský styl. Zároveň je také důležité se zaměřit na to, aby badmintonistu nic nerozhodilo během hry, aby byl furt fyzicky v pohodě. V Německu nám říkali, když je hráč během zápasu fyzicky na sto procent, tak během výkonu se soustředí na to, co má hrát. Když někdo nemůže, tak soustředí tu energii na to, jak hrát úsporněji místo toho, aby se zaměřoval na nejefektivnější údery. Pokud je na tom člověk fyzicky dobře, tak se může soustředit jen na výkon. Proto se snažím dělat věci navíc.
Například otužování?
Já už to dělám čtvrtým rokem, teď je to spíše taková módní vlna. Já jdu cíleně do vody, abych posílil imunitu a zároveň psychiku. Proto tam vydržím několik minut, medituji při tom. Je to nejlepší regenerace – dostávám pod kontrolu svoje myšlenky, když jsem v nepříliš komfortní zóně.
Co se děje na mezinárodní scéně?
Když sleduji situaci, tak mě svrbí ruce. Mrzí mě, že během roku hrál člověk jenom jeden turnaj a dva zápasy. To je strašlivě málo. Chci koncem března v Polsku hrát turnaj. Jsem zvědavý, jaké to bude, protože člověk hraje neustále se stejnými hráči. Za rok jsem udělal ale progres. Jsem zvědavý, jak budu konkurenceschopný.
Jaké máš další plány?
Některé turnaje se zrušily, nevíme, co dál. Ale zase se měla rozjet Bundesliga, a to koncem dubna. Na tu se také mentálně více uchycuji. Máme společný cíl, chceme vyhrát titul a dostat se minimálně do Final Four.