O víkendu se osmnáctiletý Jan Louda stal mistrem České republiky mezi dospělými. V bilančním rozhovoru pro Czechbadminton se nyní rozpovídal o tom, koho ze soupeřů se bál nejvíce, co všechno musel ve své hře změnit i jak se naučil hrát fér. A dojde i na otevřená zadní vrátka do ciziny...
Jak hodnotíš svůj titul s odstupem dvou dnů?
Všichni mi začali hned psát a gratulovat, takže si to pomalu uvědomuji, jak je to prestižní a že jsem něco dokázal. Přijdu do školy a učitelky mi řeknou „super výsledek!“, aniž bych to někomu říkal.
A rovnou tě vyzkouší před tabulí?
Naštěstí ne, ve škole to je super a vycházejí mi vstříc.
Jak proběhla oslava?
Šli jsme s Pepou (trenérem Rubášem, pozn. red.) a přítelkyní Renčou na burger. V pondělí jsem měl volno a dnes (rozhovor probíhal v úterý) už jsem byl na tréninku. Dopoledne jsem byl ještě v Českém rozhlase na rozhovoru.
Vítězná euforie po proměněném mečbolu. Foto: Pavel Růžička.
Cítíš s titulem mezi dospělými úlevu, bereš to jako odškrtnutou fajfku?
Určitě. Trénoval jsem kvůli tomu od listopadu a celou dobu to máš v hlavě, že by bylo fajn vyhrát, porazit toho Milana. Teď je to pro mě nový impulz, že už Milana můžu porážet a že u nás už patřím k té špičce.
Zmiňuješ jenom Milana Ludíka, obhájce titulu. Považoval jsi ho za největšího soupeře?
Považoval. Adama Mendreka jsem se nebál, vloni v Českém Těšíně jsem ho měl už na lopatě, kdy jsem vedl 19:13 ve třetím setu. Pak psychika udělala svoje a dokázal jsem ještě prohrát, ale za ten rok jsem v tomhle udělal pokrok a na Adama jsem si tak věřil.
A ostatní hráči? Věděl jsi, že když podáš standardní výkon, porazíš je?
Přesně tak. Věděl jsem, že proti ostatním mám natrénováno a neměl by být problém. Milana jsem se bál nejvíc.
A když jsi viděl, jak Ondra Král porazil Adama ve druhém kole, nezpozorněl jsi?
Byl jsem překvapený, nevěděl jsem, že bude Adam pod takovým tlakem a nezvládne to psychicky. Ondra mě naopak překvapil, že se takhle dokázal vyhecovat, ale jeho jsem se právě taky tolik nebál. Vím, že ke mně má trochu respekt a nedokáže proti mně zahrát svoje maximum. Možná to je mnou, že ho dokáži dostat pod tlak a nepustím ho do mezihry, kde je jistý.
Ondřej Král a Jan Louda po finále. Foto: Pavel Růžička.
Říkáš, že ses na MČR připravoval od listopadu, v lednu ani únoru jsi nehrál turnaje. Čí to bylo rozhodnutí?
Dohodli jsme se na tom s Pepou, že všechno budeme směřovat k mistrovství, že není nutné hrát v lednu žádné turnaje, protože jsem nic neobhajoval. Mohl jsem tak se plně věnovat přípravě na MČR i další turnaje – mistrovství Evropy družstev, Rakousko, Slovensko, Česko. Forma mi musí vydržet ještě minimálně měsíc, tohle byl začátek a doufám, že to teď bude ještě lepší.
Na svých stránkách píšeš, že jsi musel během přípravného období hodně věcí ve své hře měnit. Věřil jsi, že všechny změny povedou k lepšímu?
Pepovi věřím stoprocentně, je to můj trenér a co řekne, to dělám. Změny jsou vidět.
Bylo to hodně bolestivé?
Asi nejvíc v mém životě zatím.
Co konkrétně?
Začali jsme daleko víc makat, ve větší intenzitě. Fakt při každém tréninku jsem šel na maximum, ale pořád jsem při tom musel myslet na údery. Běhat po kurtu je fajn, ale pořád musíš vědět, co hrát, aby údery dávaly smysl. Pak je to hodně náročné na hlavu. Některé tréninky byly pak strategické, hráli jsme třeba s bráchou zápas a měli jsme každý nějaký úkol a cíl, jak výměnu vyhrát. To byl pro mě taky posun.
V zápase s Milanem Ludíkem. Foto: Pavel Růžička.
Přišlo v přípravě nějaké krizové období, kdy sis řekl, že to nedáváš?
Nic takového nebylo. Akorát jsem se těšil, až přijde turnaj, protože pak už ti začíná hrabat. Když tedy pak po dvou měsících přišla extraliga, fakt jsem si to užíval.
Vloni jsi koketoval s Centre of Excellence v Dánsku. Proč to tenkrát nedopadlo?
Byl jsem tam trénovat týden s Milanem Ludíkem, když centrum vznikalo, ale už před tím jsme se s Jeroenem (van Dijk, hlavní trenér COE, pozn. red.) domluvili, že tam neplánuji nastoupit při vzniku, ale tu myšlenku nevylučuji do dalších let. Tady v Plzni nemám ještě hotovou ani maturitu a chci střední školu normálně dostudovat, takže nepřipadalo v úvahu, že bych studium nějak přerušoval. Pak se uvidí, co dál. Ale tady v Plzni jsem maximálně spokojený. Jen mi chybí kondiční trenér.
Jak to tedy řešíš?
Kondiční tréninky mi píše Pepa, ale musím to dělat sám. Dobré je to na psychiku - když jsi na tréninku sám, tak si musíš říct, že to děláš kvůli sobě a jet na plno sám. Teď je to trochu lepší, protože mám k sobě Honzu Viktoru. Je mladý, ale chce se učit a má skvělou vytrvalost. Když jdeme na spinning nebo do posilky, tak mám parťáka.
Ještě k COE. Chápu to správně, že sis tam nechal otevřená zadní vrátka?
Přesně tak. Teď je taková domluva, že bych tam mohl jezdit na nějaká kratší období, ale zatím se mi to nehodí do plánu. Možná o prázdninách.
Vyplazený jazyk - indikátor toho, že se Loudovi daří. Foto: Pavel Růžička.
Už jsi částečně odpověděl, ale chtěl jsem se zeptat napřímo - není ti Plzeň malá?
Je výhoda, že je malá. Je skvělá v tom, že všechno je blízko – škola, trénink, posilovna, domov, to je maximálně dvacet minut od sebe.
Myslel jsem to spíš badmintonově - nepotřebuješ lepší sparing?
Momentálně to řešíme a v příštím roce by to mělo být jinak. Ale to ještě nemůžu říct.
Jsi mistrem republiky v singlu. Co ty a další disciplíny?
Mix vyloučíme, ten nepřipadá v úvahu. Debla jsem hrál a měl bych hrát i teď na mistrovství Evropy, jsem přece jen takový typ víc než jen do singla. Cítím se při deblu dobře i na lize. Ale na mezinárodní turnaje nemůžeš s tím, že hraješ singl i debl, prioritou tedy zůstává singl.
Filosofičtější otázka: v posledních mnoha letech bývalo maximem českých singlistů na vrcholných akcích druhé kolo v případě MS, třetí kolo v případě ME a na olympiádě se nevyhrávalo vůbec. Vnímáš, že tvůj potenciál je jít výše?
O tom moc nechci mluvit, chci jít postupně. Nejdřív se kvalifikovat na Evropu, pak zkusit osmičku, pak třeba někdy medaili. Těžko o tom mluvit. Cíl a sen je ale světová padesátka, to by bylo hodně pěkný, dál nevím. Jenže pak, až budu v padesátce, budu chtít určitě dvacítku…(smích) Každopádně teď chci stopadesátku.
Po vítězství nad Milanem Ludíkem. Foto: Pavel Růžička.
Snažíš se působit jako férový hráč, při semifinále i finále na MČR jsi přiznal balóny ve svůj neprospěch. Je ti to vlastní, nebo ses to musel naučit, že takhle by to ve sportu mělo být? Vštípilo ti to tvoje okolí?
Přirozené mi to už je, ale dřív nebylo. Rozhodně jsem se to musel naučit. Před dvěma třemi lety jsem byl takový fracek…
…takže před třemi lety bys sporný balon nepřiznal?
Těžko říct, spíš ne. Teď už vím, že je to zbytečné, protože pak máš akorát blbý pocit a víš, že se ti to vrátí. Proti Milanovi jsem něco přiznal a pak jsem další tři výměny vyhrál. Trochu to rozporuje hovadina, kterou jsem udělal ve Francii při ME juniorů vloni.
Připomeň, o čem mluvíš?
S Popovem (Toma Junior, tehdejší francouzská juniorská jednička, pozn. red.) ve čtvrtfinále družstev jsem nepřiznal teč. To byla blbost a vím, že to nechci už opakovat. Cítil jsem se pak špatně.
Více o cestě Jana Loudy za titulem ve dvouhře na MČR dospělých čtěte ZDE.