Pohled Tomasze Mendreka, trenéra české reprezentace dospělých, na účast našich reprezentantů na mistrovství světa v Číně:
Nerad se vyjadřuji k něčemu, co jsem na vlastní oči neviděl. Myslím, že nejlepším zhodnocením výkonů a průběhu jednotlivých zápasů byly reakce hráčů samotných, resp. rozhovory s nimi. Proto jen pár myšlenek.
Můj tajný tip, když jsem viděl rozlosování MS byl, že do druhého kola postoupí dva naši hráči. Pokud by se povedlo překvapení, možné skóre by bylo 3:1. Věřil jsem Petrovi, doufal, že do třetice se Kristíně podaří porazit Španělku Beatriz Corrales. Tajně jsem doufal, že se Honzovi podaří silně potrápit Dietera Domkeho. Realisticky jsem vnímal sílu japonského páru vůči Jakubovi a Bětce.
Z pohledu faktu, že všichni singlisté se utkali s evropskými hráči, by se papírově mohlo zdát, že jejich soupeři jsou „více schůdní“, než asijské pojetí. Fakta a výsledky známe.
Já se jako trenér musím vrátit k tomu, co jsem viděl na začátku července na US Open 2013. To byla nesporná kvalita, úroveň a síla japonských hráčů a hráčů z Thajska. Druhý sled „čínské reprezentace“ pouze v párových disciplínách udělal už od prvních kol kvalifikace obrovský vítr v celém pavouku. Tento turnaj byl pro mě na vlastní oči jasnou ukázkou toho, kam se dnes ubírá kvalita světového badmintonu.
Z toho pohledu to, jak se prezentoval Petr Koukal na celém turnaji, bylo pro mě úžasným a příjemným konstatováním. V zápase, ve kterém poprvé porazil Nizozemce Panga předvedl výkon, před kterým jsem musel smeknout. A i celý zápas s Japoncem Uedou dokazoval, že je schopen hrát vyrovnaně s hráči světové patnáctky, dvacítky. Hlavně ta pohoda, soustředěnost a kvalita hry, kterou předvedl mně utvrzovala ve faktu, že pokud s takovou „formou“ odehraje – navíc se spoluúčastí svého kouče i MS v Číně – může se pokusit o velmi zajímavý výsledek.
Bolest a zranění, které si přivodil na posledním tréninku před začátkem turnaje, je asi ta nejhorší možná kombinace pro psychiku a pohodu, která se mohla stát. Sám nevím, jestli víc smekat před tím, že i přes tento „stav“ do toho šel a porazil Meijse, i za cenu rizika výrazného zhoršení zranění. Spíše Petrovi moc přeji, aby zranění nebylo natolik závažné a neomezilo ho v tom, co jsem viděl na US Open – skvělé hře a návratu na světovém žebříčku do míst, kam s tímto herním projevem a výkonností zcela určitě patří.
Na US Open jsem mohl vidět obě dvě španělské hráčky, a proto jsem o kvalitě soupeřky Kristíny neměl sebemenší pochyby. Když jsem se bavil se španělským trenérem, i přes svízelnou situaci – nejen ve španělském badmintonovém svazu – tyto 2 hráčky mají i nadále maximální možnou podporu. Doufal jsem, že Kristína do třetice zvítězí.
Nicméně věřím, že i tento třísetový zápas jí ukázal, že je jen otázkou času, kdy se to povede.
Konstatování je jediné, na této úrovni – kolem světové čtyřicítky a níže – už prostě nejsou „slabé“ hráčky. Zde každé vítězství je cenným skalpem, množstvím zkušeností a hlavně budováním sebedůvěry, že na to mám. Ta cesta je dlouhá, krok po krůčku, Kristína jí jde cílevědomě a dlouhodobě. Má zcela určitě sportovní, morální i lidský potenciál, aby to dokázala.
U Honzy bych napsal jediné. Rád zhodnotím jeho hru, kterou uvidím na MM ČR v Brně na konci září.
Lidsky ho obdivuji za jeho sportovní elán a touhu neustále bojovat v jeho „letech“ se stále mladší konkurencí o splnění svého životního snu. Je nesmírně těžké se prosadit – a to nejen v turnaji, kde „slabší“ hráče lze spočítat snad na prstech jedné ruky. Nemusíme se bavit o německé badmintonové škole a její kvalitě. Honzovi, stejně jako všem ostatním, přeji, aby hlavně zdraví a elán do tréninkové práce vydržel i nadále a projevil se na podzimní evropské túře turnajů.
Pro Bětku a Jakuba vidím hlavní přínos účastí na MS z hlediska jejich budoucnosti. Nejen atmosféra turnaje, prostředí, ale i fakt hrát v této atmosféře – to je prostě nezaměnitelná zkušenost. V párových disciplínách platí dvojnásob, že zde jakýkoliv výsledek má cenu zlata. Na US Open 2013 jsem mohl sledovat přípravu a projev hry japonské reprezentace. Je to jeden ze států Asie (kromě Thajska, Indie), kde kvalita a úroveň hráčů, jejich množství, jde exponenciální křivkou nahoru. Ano – Čína, Malajsie, Indonésie nebo Korea – na tyto tradiční badmintonové velmoci se velmi silně tlačí a dotahují tyto další – dnes už můžeme říci – velikáni. A to nejen v juniorském, ale i seniorském badmintonu.
Tím jsem plynule přešel k nějakému celkovému dojmu z MS. Bohužel kvůli faktu, že jsem se pohyboval v oblasti, kde jsem nemohl sledovat přenosy z MS, to zkusím zevšeobecnit. Vždy se dívám na to, jak v této konkurenci obstojí Evropa. Přál jsem jí jedno zlato. V deblu to bylo stříbro. Sledoval jsem úžasný zápas Jorgensena s neméně skvělým Vietnamcem Nguyenem. Líbí se mně cesta a růst Španělky Marin. Ať jsou „zákulisní diskuse“ jakékoliv, jak Lin Dan, tak i Lee Chong Wei jsou pro mě velikány s velkým „V“ a žijící legendy světového badmintonu.
Není to moc o hodnocení, ale o mých pocitech z letošního MS, které jsem sledoval hlavně díky naším webovým stránkám. Pepo, klobouk dolů.
Tomasz Mendrek,
předseda TMK pověřený vedením seniorské NR ČR