Na mistrovství světa juniorů nás reprezentují Lukáš Holub, Jan Somerlík, Magdaléna Lajdová a Monika Světničková v badmintonu. Ale jak by si vedli v psaném projevu? Zadání „soutěže“ bylo vylíčit perličky z pobytu v Malajsii – oba týmy nejprve popisovaly dlouhou a únavnou cestu a také horké a vlhké místní klima, v tomto byly vyrovnané, na zajímavostech z turnaje se také shodly, ale viděly je už trochu jinak.
Lukáš a Jan
Jídlo: Po zkušenosti s místní stravou, kdy jsme si s koučem společně objednali místní oběd se slovy „No spice (ne pálivé)“, jsme raději zůstali u klasického rychlého občerstvení a domácích konzerv s tuňákem.
Majda vs. rozhodčí: Když Majda čekala na vyhlášení svého zápasu, dala se – jak se později ukázalo bohužel – do řeči s jedním z rozhodčích, aniž by věděla že zrovna on bude pískat její zápas. Při krátkém rozhovoru měla Majda hádat jeho věk. Pak už to ale taková sranda nebyla. Naše hráčka hádala 45 let, ale rozhodčímu bylo „pouhých“ 40. Vše nakonec skončilo tak, že rozhodčí Majdě se zamračeným obličejem odpískal více než polovinu podání jako vysokých.
Smolný den: Pátek byl pro náš tým doposud nejhorším dnem. Po relativně dlouhém spánku jsme se vydali na halu zhlédnout pár zápasu o umístění. Kolem poledne jsme se cestou zpět na hotel stavili do místní čínské restaurace, kde na nás čekaly místní speciality. Monča si oběd velice pochvalovala, ale pouze do doby, než strávila celý zbytek dne na záchodě. Ale to nebylo zdaleka vše. Odpoledne byl v plánu lehký běh v místním parku, ze kterého se ovšem vyklubal večer v malajské nemocnici. Po asi 20 minutách běhu Lukáš nešťastně spadl do rozbitého odtoku vody na kraji silnice a o zrezivělé mříže si poranil koleno. Když jsme se vrátili k hale, Lukáš společně s koučem odjeli sanitkou do nemocnice, kde ho po dvou hodinách ošetřili a zpátky na hotel si přivezl nezapomenutelné zážitky z místní nemocnice a dva stehy v koleni.
Magdaléna s kontrolou od Moniky
Hned na prvním tréninku, který jsme měli v neděli, jsem si trapně zapomněla boty do haly. Naštěstí byl pan Mendrek tak hodný, že mi pro ně dojel na hotel a já si mohla zatrénovat.
Do haly jsme většinou jezdily s Mončou v žabkách nebo pantoflích z důvodu velkého horka. Jednou jsme si řekly, ze potřebujeme vypadat trochu civilizovaněji, a tak jsme se rozhodly pro kožené sandály. Hned, jak jsme vyšly ven, začal takový slejvák, jaký jsme nikdy nezažily. Bylo úplně zbytečné si krýt hlavu nebo se snažit vyhýbat kalužím, nepomohl by ani deštník. Žabky by se zrovna v těch třiceticentimetrových loužích hodily.
Na určeném meeting-pointu, kde musíme být minimálně 10 minut před zápasem nastoupeni, jsem potkala rozhodčí, jak servisového, tak hlavního rozhodčího. Pořád jsme se smáli, bavili se a dokonce jsme se i fotili. Jenomže najednou se rozhodčí na servis ptal, kolik mi je let, řekla jsem 16. Pak se mě zeptal, kolik tipuju, že je jemu. Bohužel vypadal tak staře, že jsem řekla 45. Nedošlo mi, ze mu může být méně, protože 45 jsem řekla jen ze slušnosti. Myslela jsem, ze mu je tak 70. Když jsem se dozvěděla, ze mu je 40, radši jsem už nic neříkala. Vypadal trochu nakrknutě. A asi byl. V zápase mi pískal skoro každé (!) podání. Povedly se mi zahrát asi jenom dvě, a to jsem to pinkla úplně od země. Už se s nikým bavit nebudu. Pro dobrotu na žebrotu. I přes tohle fiasko se nám povedlo zvítězit, i když těsně.
Osudný den byl pátek. Jak už víme, Lukáš se smolně zranil. Měli jsme za úkol psát perličky, a nevím, jestli jde v tomto případe o nějakou perličku. Když jsme šli běhat do nedalekého parčíku – bez Moničky, ta zvracela z obědu, který jsme měli v poledne – Lukáš spadl do kanálu. Bohužel se pod ním propadly železné příčky. Lukáš samozřejmě dělal, jako že to vůbec nebolí, ale já viděla, jak se tváří. Když jsem ale viděla tu díru v noze, vcelku se mi v tom horku udělalo zle. Nepřeji nikomu. Nakonec vše dobře dopadlo, a nohu nebylo potřeba amputovat; ani bych se v těchto nemocničních podmínkách nedivila.
Když byl zahajovací ceremoniál k soutěži jednotlivců, doufali jsme, ze bude alespoň něco k jídlu. Třeba párky. (na tomto místě byl v textu smajlík, pozn. red.; smajlík do textu na web nepatří, ale sem ano) Bohužel jsme se spletli. Hned v prvním soustu jsem snědla chilli papričku. Myslím, že bude ještě dlouho trvat, než ucítím chuť na jazyku. Další chod byl zase „chobotnicová rajská“, jak jsme tomu říkali. Naštěstí vše vždy jistí KFC nebo McDonald's.
Do haly jsme většinou jezdily s Mončou v žabkách nebo pantoflích z důvodu velkého horka. Jednou jsme si řekly, ze potřebujeme vypadat trochu civilizovaněji, a tak jsme se rozhodly pro kožené sandály. Hned, jak jsme vyšly ven, začal takový slejvák, jaký jsme nikdy nezažily. Bylo úplně zbytečné si krýt hlavu nebo se snažit vyhýbat kalužím, nepomohl by ani deštník. Žabky by se zrovna v těch třiceticentimetrových loužích hodily.
Na určeném meeting-pointu, kde musíme být minimálně 10 minut před zápasem nastoupeni, jsem potkala rozhodčí, jak servisového, tak hlavního rozhodčího. Pořád jsme se smáli, bavili se a dokonce jsme se i fotili. Jenomže najednou se rozhodčí na servis ptal, kolik mi je let, řekla jsem 16. Pak se mě zeptal, kolik tipuju, že je jemu. Bohužel vypadal tak staře, že jsem řekla 45. Nedošlo mi, ze mu může být méně, protože 45 jsem řekla jen ze slušnosti. Myslela jsem, ze mu je tak 70. Když jsem se dozvěděla, ze mu je 40, radši jsem už nic neříkala. Vypadal trochu nakrknutě. A asi byl. V zápase mi pískal skoro každé (!) podání. Povedly se mi zahrát asi jenom dvě, a to jsem to pinkla úplně od země. Už se s nikým bavit nebudu. Pro dobrotu na žebrotu. I přes tohle fiasko se nám povedlo zvítězit, i když těsně.
Osudný den byl pátek. Jak už víme, Lukáš se smolně zranil. Měli jsme za úkol psát perličky, a nevím, jestli jde v tomto případe o nějakou perličku. Když jsme šli běhat do nedalekého parčíku – bez Moničky, ta zvracela z obědu, který jsme měli v poledne – Lukáš spadl do kanálu. Bohužel se pod ním propadly železné příčky. Lukáš samozřejmě dělal, jako že to vůbec nebolí, ale já viděla, jak se tváří. Když jsem ale viděla tu díru v noze, vcelku se mi v tom horku udělalo zle. Nepřeji nikomu. Nakonec vše dobře dopadlo, a nohu nebylo potřeba amputovat; ani bych se v těchto nemocničních podmínkách nedivila.
Když byl zahajovací ceremoniál k soutěži jednotlivců, doufali jsme, ze bude alespoň něco k jídlu. Třeba párky. (na tomto místě byl v textu smajlík, pozn. red.; smajlík do textu na web nepatří, ale sem ano) Bohužel jsme se spletli. Hned v prvním soustu jsem snědla chilli papričku. Myslím, že bude ještě dlouho trvat, než ucítím chuť na jazyku. Další chod byl zase „chobotnicová rajská“, jak jsme tomu říkali. Naštěstí vše vždy jistí KFC nebo McDonald's.
Doufejme, ze už žádné perličky nebudou,
Majda s Mončou
PS: Cítíme se natěšeně na obvyklý zítřejší ranní „koncert“ v 6:00. Z nedaleké mešity nám to modlení hraje krásně přímo do pokoje. Máme co dělat, abychom na pokoji něco nerozbili, protože to nadávání nějak nezabírá.