Čerstvý šedesátník a ještě čerstvější majitel Čestného uznání České unie sportu za celoživotní příkladné trenérství Pavel Maňásek se zpět neohlíží. Pořád má v sobě motor, který jej žene za další neúnavnou prací pro reprezentaci U17, svůj klub v Rychnově nad Kněžnou a mladé hráče, kteří jsou odhodláni vystoupit z komfortní zóny. Více v rozhovoru!
Jak si vážíš ocenění od České unie sportu a co pro tebe znamená?
V badmintonu jsem toho zažil opravdu hodně. A to nejen v Česku, ale i ve světě na mistrovstvích světa a Evropy juniorů i dospělých či Evropských hrách mládeže. Vychoval jsem pro tři kluby, ve kterých jsem působil, tedy TJ Montas Hradec Králové, TJ Sokol Dobruška a teď Badminton Rychnov nad Kněžnou, hodně mistrů ČR v jednotlivcích a v soutěžích družstev jsem jako trenér vyhrál vše. Od žáků po extraligu.
V reprezentaci jsem vedl jak současného předsedu svazu Petra Koukala, tak i předsedu TMK Josefa Rubáše a moji svěřenci René Neděla a Martin Herout, bývalí reprezentanti, dál vyhrávají na MČR veteránů. Mám radost, že je to pořád baví. Takže jsem moc rád, že si mého působení v badmintonu kamarádi všimli a při příležitosti kulatého výročí jsem obdržel čestné uznání od ČUS. Ano, mám z tohoto ocenění velkou radost.
Jak vypadá trenérský život?
Je to život bez volných víkendů. S nadsázkou řeknu, že nevím, co je dovolená. Znamená to každý rok být několik měsíců mimo domov. Děkuji, rodino, že mi to umožňujete!
Máš čas se ohlížet zpět?
Ne, nechci se moc ohlížet. Pořád mám motor, co jede dopředu: klub, reprezentace U17, regionální centrum a práce s několika mladými hráči, kteří mají velké cíle. A já s nimi.
Říkáš, že se nerad ohlížíš. Přesto bych se tě rád zeptal, na jaký svůj trenérský úspěch vzpomínáš nejradši.
To je těžká otázka. Asi na 9. místo deblového páru Jan Potůček, Dušan Hanzelka na juniorském mistrovství světa v Číně v roce 2000. Ale možná i na to, že na mistrovství světa dospělých ve Francii v roce 2010 startovali tři moji hráči z jednoho klubu. Nicméně doufám, že mě ještě čekají další úspěchy a nebudu muset vzpomínat na minulost.
K narozeninám ti v Českém Krumlově zazpívala reprezentace do 17 let. Jaká je tato generace ve srovnání s těmi předchozími?
Tahle parta je výborná a již několik roků spolu táhne za jeden provaz. Jak sami říkají, těší se na sebe. Jinak dnešní mladí hráči jsou stejní jako ti předchozí, jen my dospělí jsme se změnili. Jsme méně nároční, méně důslední, a to doma, ve škole, na tréninku, ale i ve společnosti. Ti hráči, kteří budou umět vystoupit z této komfortní zóny, budou úspěšní.
Jak bys popsal své trenérské metody?
Jednoduše – cukr a bič. Dovedu se svými hráči šaškovat, ale dokážu být i hodně náročný a přísný. Dříve, když jsem byl hodně mladý, tak jsem s hráči nepřipouštěl diskuzi, neměl jsem čas na vysvětlování. Ale postupně jsem pochopil, co je mnohem důležitější. Je to o tom, jak moc chtějí samotní hráči. Pokud trenér nezíská hráče na svoji stranu – a dnes nestačí získat jenom hráče, ale i jeho rodinu, ta je nedílnou součástí realizačního týmu – tak pokud se toto nestane, pak veškeré snažení, čas a investice přijdou vniveč.
Co je podle tebe pro badmintonový trénink mládeže nejdůležitější?
Na úplném začátku je velmi, velmi důležité, aby děti věděly, že sport je zábava. Probudit v nich soutěživost. Pořád platí, že všestrannost je základem pro pozdější trénink.
Jak si v tvých očích vede český juniorský badminton v evropském kontextu? Vidíš naděje, které by mohly v budoucnu prorazit?
Určitě. V každé kategorii se nachází hráč anebo hráčka, kteří mají šanci se v evropském prostoru prosadit. Právě se rozbíhá projekt TMK práce s talentovanou mládeží. Buduje se národní centrum dospělých. Věřím, že budou-li hráči ochotni se věnovat badmintonu na sto procent, potom přijde i úspěch českého juniorského badmintonu.