V letošním roce byl do Síně slávy uveden Mgr. Tomasz Mendrek, první český olympionik, který se zúčastnil badmintonově premiérové soutěže na barcelonských Olympijských hrách. Rodák z Českého Těšína celoživotně působí v rámci našeho sportu. Po dvaatřiceti letech se ve startovní listině OH znovu objeví jméno Mendrek a kruh se pomyslně uzavírá. Přečtěte si rozhovor s českou badmintonovou legendou, ve kterém vzpomíná třeba na svou cestu pod pět kruhů.
Tomaszi, co pro Tebe znamená uvedení do Síně slávy Českého badmintonového svazu?
Je to pro mně obrovská pocta, to je první velmi silný pocit. Zcela určitě velká radost a zároveň i hrdost být “součástí úžasné skupiny lidí”, kterých jsem si obrovsky vážil za to, co pro badminton v ČR udělali. Mluvím o všech těch funkcionářích nebo sportovcích, kteří byli historicky do síně slávy uvedeni v minulosti. Sám sebe vnímám hlavně jako sportovce. Mít to štěstí být vedle svých mentorů na mé sportovní cestě: Petra Laciny, bratří Šrámkových a zároveň i spoluhráček z reprezentačních let: Jitky Gasparové, Markéty Mouritsen je opravdu moc krásný pocit. Zcela určitě zde nemohu zapomenout ani na mé reprezentační trenéry z juniorských kategorií: Zdeňka Kožešníka a Jiřího Frendla. Vlastně mým obrovským štěstím je fakt, že všechny ty úžasné lidí, kteří jsou členy Síně slávy, jsem mohl poznat osobně. V různých obdobích mé sportovní dráhy mně více nebo méně ovlivňovali - at’ už trenérsky, sportovně nebo funkcionářsky. Bezpochyby i lidsky. Za to jim patří můj velký dík.
Za své mnohaleté působení v badmintonové komunitě jsi ochutnal hráčskou i manažerskou roli. Co Tě bavilo či baví nejvíc?
Šlo to vždy v etapách. Sportovní dráha a kariéra od mládežnických kategorií, přes juniorská léta až po seniorskou kategorii plynule přešla v trenérskou práci. Hlavním rysem, z dnešního pohledu, byl mezinárodní aspekt. I trenérská práce v úvodních letech byla o mezinárodních angažmá. To mně asi zůstalo. Mezinárodní kontakty, povědomí v mezinárodní badmintonové komunitě. I ta manažerská činnost mně baví v tom mezinárodním přesahu. Jinými slovy, určitě nejsem typem vůdce a funkcionáře s přesahem a ambicí vést komisi, budovat silný klub a tak dále. Sám jsem si to vyzkoušel a v určitém období jsem byl předsedou komise TMK, a nebylo to ono. Raději se cítím v té “výkonné” pozici. Baví mně komunikace s hráči, s jejich trenéry a organizačně-logistické záležitostí. Mezinárodní badmintonová komunita není zas tak velká, na velkých mezinárodních akcích se setkává stejná skupina lidí a za ta léta se všichni známe. Dnes jak BWF, tak i BE chtějí mít pro největší mezinárodní akce na straně svazu “komunikátora”, manažera s kterým řeší organizačně-logistické záležitostí turnaje. Velké týmy vždy kromě trenérů národních výběru mají s sebou sportovního manažera, který se o tyto záležitosti stará. A tato pozice se mně líbí.
Jako manažer reprezentací jsi byl na MS v parabadmintonu a díky tomu se uvedení do Síně slávy posunulo až na Valnou hromadu. Jaká to byla v Thajsku zkušenost?
Obrovská, po stránce lidské i sportovní. Pokud jsem do této chvíle vnímal badminton v nějaké rovině, tak od prvního setkání s Kamilem Šnajdarem, Lukášem Kynclem a Zbyňkem Sýkorou to byla úplně jiná dimenze. Nejlépe to vyjadřuji slova respekt, úžas, obdiv a prostě “klobouček dolů” před tím, co mně kluci ukázali a co dokážou. Lidsky i sportovně. Jak se dokážou poprat s “životem” - tím na kurtu i mimo něj. Moc děkuji všem klukům za ten společný lidský i sportovní zážitek. Opravdu po tom, co jsem zažil a viděl mnohé naše problémy a stěžování si neustále na něco, mně připadají tak malicherné a nepodstatné vůči tomu, s čím každý den musí zápolit všichni ti, kteří s jakýmkoliv těžkým handicapem nevzdávají nic a bojují.
Pokud se nepletu, tak jsi většinu života Brňanem. Herní začátky a vlastně i největší úspěchy jsi ale zažil v českotěšínském Slavoji. Jak na to vzpomínáš?
Ještě se to nepřepůlilo. V Brně jsem pětadvacet let, tedy většina života je na Severní Moravě. Pokud z toho neberu dobu studia na VŠ v Praze a dva roky strávené v zahraničí - dnes by se řeklo dvouletý Erasmus v Německu a Paříži (usmívá se). Na domácí oddíl nikdy nejde zapomenout. Navíc oddíl s takovou tradicí. Dne 1.6.2024 jsme měli oslavu k 60 letům vzniku badmintonu v Českém Těšíně a byla tam opravdová plejáda jmen... Tam jsem měl to štěstí být veden svými prvními vzory z řad starších hráčů a trenérů. Otcové zakladatelé: Mudr. Radoslav Gloldmann starší, Mudr. Leoš Frydrych a mnoho, mnoho dalších. No a pak mé hráčské vzory: Ing. Stanislav Krauz ml., Mudr. Radoslav Goldmann ml., Bohdan Suchánek - všichni juniorští reprezentanti. Na oslavě jsem zhlédl krásnou prezentaci o historii badmintonu v Českém Těšíně. Ta by měla být přístupná ke shlédnutí a odkaz by měl být na stránkách českotěšínského klubu. Všem doporučuji!
Standu Krauze si osobně nepamatuji, byť jsem ho jako batole asi vídával. Dle všeho to ale byl skvělý hráč a člověk. Co pro Tebe znamenala tato těšínská ikona?
Je to legenda. Pro mně osobně největší (nejen) sportovní přítel, vzor, osobní manažer a charakterově člověk s velkým “Č”. Nejen pro mne, ale i pro můj mateřský klub v Českém Těšíně. Pokud mám popsat svoji cestu od mládí až na olympiádu, tak byl můj sportovní vzor, mentor a v neposlední řadě ekonomický manažer, který se staral o zajištění a oslovení sponzorů, to vše on byl. Zase by to vydalo na celou kapitolu, proto to utnu raději tady.
![](https://cbas.blob.core.windows.net/clanky/před slavnostním nástupem.jpg)
Těžko spekulovat, ale nebýt osudného tragického momentu, klapla by v roce 1996 OH v Atlantě?
Pevně tomu věřím. S odstupem času jsem si stále silněji uvědomoval, že pokud by nebylo toho osudného dne, vše bylo po sportovní i lidské stránce připraveno v pokračování v mé sportovní dráze. Bylo krátce před ukončením mé civilní vojenské služby, byla na stole nabídka pokračování jako sparing partner ve francouzském INSEPU.
V té době se mé umístění na světovém žebříčku neustále pohybovalo relativně vysoko, ve světové padesátce, a byla jasně naplánovaná cesta, jak uspět v kvalifikaci na OH do Atlanty, která měla začít v roce 1995. Bohužel, osud chtěl jinak.
Teď Tvůj syn sklízí zasloužené plody celoživotní píle. Jak se Ti sledovala cesta za vysněným startem v Paříži, která reálné obrysy nabírala od loňského podzimu?
Myslím, že výrazněji víc jsem prožíval jeho singlovou cestu (usmívá se), respektive po kvalifikaci na tokijské hry v roce 2021. Jelikož, se vší úctou k deblovému umění a kvalitě Ondry a Adama, jsem si nepřipouštěl v jejich deblové dráze možnost kvalifikace na OH, tak to nebyl do začátku roku 2024 nějak velký stres. Přál jsem jím splnění dílčích kroků: kvalifikace na EH 2023, kvalifikaci na MS a další, tak jsem to vnímal jako dobrou a kvalitně odvedenou práci. Hlavně jsem byl rád, že Adam si s Ondrou sedli, že mají v olympijském cyklu motivaci proč hrát, a hlavně jsem rád sledoval to, co jsem v duchu cítil celou dobu. Adam je, dle mého názoru, somatotypem, výbušností a rychlostí ideální typ deblového hráče. O tom Adam nechtěl v singlové kariéře moc slyšet a chápal jsem důvody, proto jsem mu to nerozmlouval. Osobně se domnívám, že kdyby vyrůstal v systému přípravy v Dánsku, Anglii nebo Německu, tak by ho dříve či později trenéři do debla nasměrovali. A jak to dopadlo… No, co k tomu říct. Asi jen, že jsem na kluky hrdý. Telefonáty, které jsme s Adamem v poslední měsíc a půl kvalifikace vedli, si necháme pro sebe. Bylo to hodně o hlavě a morálu. Historie se nebude ptát, jak a co - to nám zůstane uvnitř, že se to povedlo je ale bomba.
Když se podíváš na dnešní badminton, kde vidíš největší rozdíly oproti badmintonu, který hrál prim v období barcelonské olympiády?
Rychlost, rychlost a ještě jednou rychlost. Jiný systém počítání, tedy na ztráty a dva vítězné sety do 15 bodů s možností prodloužení. V mé době byli ještě typičtí defenzivní hráči, kteří byli schopni zasmečovat pouze 4-5krát za celý set, třeba Ardy Wiranata - hlavní favorit OH v Barceloně. Hra byla pomalejší, hodně hráčů bylo maratonského typu, á la dnes Misha Zilberman nebo Pablo Abian.
![](https://cbas.blob.core.windows.net/clanky/Ardy Wiranata.jpg)
Jakým způsobem tehdy vlastně probíhala kvalifikace?
Pokud se dobře pamatuji, tak jsme sbírali body z osmi nejlepších turnajů po dobu 18 měsíců, dnes je to deset nejlepších výsledků za 12 měsíců.
Start pod pěti kruhy, navíc při premiéře badmintonu, musel být skvělým zážitkem. Byl tím TOP, který máš s badmintonem spojený?
Ano, zcela určitě. Slavnostní zahájení OH, píseň “Barcelona”, Dream team basketbalistů USA a Carl Lewis (skvělý USA atlet na 100m/200m a skoku do dálky) jako vlajkonoš USA výpravy, to jsou mé highlights. A samotný olympijský turnaj, se všemi esy této doby: Susi Susanti a Ardym Wiranatou.
Jak vzpomínáš na své dva olympijské duely - s Francouzem Renaultem a Malajsijcem Koo?
Štěstí v losu - 14 měsíců jsem byl v INSEPU pro francouzské hráče sparingem, detailně znal jejich kvality, tak i výsledek byl celkem jednoznačný. A doposud jediný vyhraný zápas v mužské kategorii na OH (usmívá se). Nejvyšší čas, aby s tím "Loudič" něco udělal...
Malajec Koo - fakt dlouhé výměny, při sledování zápasů nešlo moc co vytknout až na to, že body sbíral právě dvanáctý nasazený. Byl to také jednoznačný výsledek. Na druhé straně, samotný fakt, že to byl teprve můj třetí zápas v kariéře proti hráči z Asie, to byla to obrovská zkušenost.
![](https://cbas.blob.core.windows.net/clanky/přemožitel Fook-Ku-Kyong.jpg)
V jakém věku jste se s Adamem rozhodli, že se také vydá na dráhu profi badmintonisty?
Adam všude uvádí, že už když byl v pěti letech v tělocvičně. Tak nějak přirozeně mu tento sport sedl a moc z něj nepřeskakoval. No, z mého pohledu klukům Jakubovi (1994) a Adamovi (1995), jako synům profesionálního trenéra v badmintonu, po příchodu na trénink s taťkou moc jiných alternativ nezbývalo. Faktem je, že starší bratr Adama, Jakub, těch sportů vyzkoušel více, ale Adama chytnul ten badminton. Mně to bylo samozřejmě bližší. Opravdový výkonnostní badminton začal od kategorie U13 a MČR, to byla tehdy docela silná generace, kde byl Míra Janáček (1995), Jirka Louda (1995), Béda Valenta (1995), Michal Světnička (1994), Pavel Vráník (1994) a Matěj Šváb (1994).
Celkově máš tři potomky, věnují se všichni sportu?
Nejstarší Jakub hraje závodně florbal. Byl členem juniorské reprezentace a teď je pátým rokem ve Švýcarsku, kde dva roky hrál nejvyšší ligu NLA za UHC Thun a poslední tři roky za Langenthal druhou nejvyšší ligu NLB. Předtím byly jeho extraligovými týmy brněnští Bulldogs a FBC Ostrava.
Nejmladší dcera Dominika studuje VŠ Mendelu v Brně a z hlediska sportu prošla si vším možným: aerobic, badminton, tenis… Badminton hrála do určité úrovně v juniorském věku závodně, tedy v rámci jihomoravských turnajů a někdy i postup v deblu na celostátní turnaje. Dnes chodí na jógu a do posilovny, ale hlavně má chuť si jít někdy individuálně zatrénovat, z čehož mám radost.
Co bys vzkázal svému synovi a také našim dalším olympionikům?
Určitě, že jsem na něj i celou skupinu - Terku, Honzu a Ondru - moc hrdý. Přeji jim a věřím, že si tento sportovní svátek užijí jak po sportovní, tak i lidské stránce! Stejně tak mnoho pevného zdraví, sil, motivace a energie do závěrečné přípravy před OH! Prostě Good Luck! Osobně musím i poděkovat za podporu mé osobě, díky níž mohu být součástí naší olympijské skupiny. Velmi si toho vážím!
A co bys, na závěr, vzkázal celému badmintonovému hnutí?
Mnoho nadšených funkcionářů, trenérů, rodičů a neméně silně motivovaných hráčů pro každodenní práci. Hrajeme a máme krásný sport, jež milujeme. Ať nám láska k němu dává síly, energii, motivaci a touhu jej nadále rozvíjet, zkvalitňovat a zvelebovat - na každém místě, kde v něm působíme. Po sportovní, organzační i propagační stránce.