Uplynulý týden patřil Českému Krumlovu, a to jak přímo na tradičním OLIVER Czech International, tak i na našem webu. Posledním střípkem by pak mohl být obsáhlý rozhovor s Jiřím Frendlem, který patří k největším osobnostem historie klubu, ale také českého badmintonu. O tom svědčí také Medaile České unie sportu, která je nejvyšším oceněním této instituce a kterou převzal na nedávném MČR.
Pane Frendle, vypadáte vitálně, zahrajete si ještě aktivně badminton?
Už nikoliv. Zdraví není v mém věku už nejlepší. Naposled jsem trénoval mládež loni v červnu. Pokud mluvíme vyloženě o soutěžním badmintonu, tak jsem nějaké soutěže absolvoval někdy před deseti dvanácti roky. Přirozeně, když vedu tréninky, tak nahrávám, nastřeluji apod.
Před nedávnem, v rámci MČR v Českých Budějovicích jste obdržel Medaili České unie sportu. Je nejvýznamnějším a nejvyšším vyznamenáním, které její Výkonný výbor uděluje. Jak si tohoto ocenění vážíte, a zjišťoval jste, do jaké společnosti jste se dostal?
Tohoto vyznamenání si velmi vážím a vedle Síně slávy ČBaS to pokládám za nejvyšší ocenění mé 55-ti leté trenérské, funkcionářské činnosti v badmintonu. A především způsob předání na MČR Českých Budějovicích mne dojal, protože jsem to nečekal a hlavně za přítomnosti spousty mých kamarádů, známých a bývalých i současných svěřenců! Mezi jaké sportovce jsem se dostal, to nevím, protože asi žádný seznam veřejně neexistuje, ale je pravděpodobné, že z českého badmintonu to nikdo neobdržel. Vím, že badmintonová hráčská legenda Petr Lacina byl v roce 2020 uveden do Síně slávy Unie profesionálních trenérů ČOV. Také si myslím, že by tyto informace neměly být zastrčeny, ale naopak na hlavní liště našeho webu na jedno kliknutí.
Když už jsme u toho, že jste ocenění přebíral v českobudějovické hale, jak se vám MČR líbilo?
Bylo to bezvadné, bylo to tak, jak to mělo být. Velkorysá a přitom komorní záležitost s velkým organizačním přehledem. Byl v tom zapojen hlavně mimo krajský svaz českobudějovický oddíl a velmi pomáhal s organizací také krumlovský klub. Nejsme sice fotbal nebo hokej, přesto se na badminton přišlo podívat početné diváctvo, takže se akce povedla na výbornou.
Krumlovský badmintonový oddíl jste před necelými padesáti lety zakládal; prošel jste mnoha funkcemi, a jak se tedy na chodu podílíte v současné době?
V minulosti jsem samozřejmě oddíl a poté klub řídil, trénoval všechny. Snažil jsem se především přenést na další členy nadšení pro badminton. Vedle postupně trénovali také další členové jako např. Pavel Turek, Jaroslav Balcar, Karel Kotyza a hlavně pak Radek Votava, který nakonec po mně převzal otěže řízení klubu. Po delší odpočinkové pauze jsem se opět vrátil, ale již hlavně k trénování a to jsem dělal až do loňského podzimu. Teď už chodím do haly víceméně jako divák, ale dost věcí probíráme s Radkem Votavou. Ještě jsem, myslím, členem Trenérské rady ČBaS, ale teď nevím, zda ještě funguje.
A co ten samotný počátek a vznik klubu v roce 1974?
Do Českého Krumlova jsem se přistěhoval v roce 1973 a krátce jsem hrál v Pozemních stavbách České Budějovice, ale hned jsem připravoval založení badmintonového oddílu. Bylo to velmi složité, protože TJ Slavoj nás nechtěl jako nový oddíl. Trénovat jsme jezdili do 10 km vzdálených Chvalšin a až poté se nám podařilo dostat do Krumlova a v roce 1974 založit oddíl a jít do soutěže. Následně od další sezony vznikl oddíl v Sokole Křemže. Jezdil jsem po okrese a snažil se do badmintonu zatáhnout další místa. A tak postupně začaly trénovat a také soutěžit nové oddíly v Besednici, Vyšším Brodě, Kaplici, Velešíně, Zlaté Koruně. V roce 1977 sdružoval nový českokrumlovský okresní badmintonový svaz kolem 150 členů a hrály se pravidelné okresní soutěže družstev i jednotlivců. Tak takové to byly začátky!
Jak je možné, že českokrumlovský oddíl vychovává tolik talentovaných hráčů. Jaký je váš recept na úspěch?
Recept je v pravidelné činnosti a práci. Byl jsem v tělocvičně denně od 15 až do 21 h a víkendy jsem jezdil se svěřenci na soutěže. Ze začátku jsem to dlouho dělal sám, ale potom badmintonu propadli např. Pavel Turek, Radek Votava, se kterými jsem to pak dělal po léta. Prostě zejména mládež věděla, že mají trenéra, který je jim pravidelně k dispozici. My jsme si nemohli vybírat z talentů. Vždy byla priorita fotbal, hokej a u dívek také volejbal. Když jsem však dělal předsedu metodické komise OV ČSTV, tak se podařilo po několik let testovat veškerou školní mládež na ZŠ v Č. Krumlově ve věku 8 let. Po zhodnocení výsledků jsme osobními dopisy rodičům zvali děti na tréninky. S námi samozřejmě z toho čerpali hlavně volejbalisté, kteří přece jen měli větší prioritu. Také se nám podařilo založit od roku 1986 až do 1989 sportovní třídu badmintonu ve spolupráci s fotbalisty, takže mnohem dříve než podobný projekt vznikl v Plzni u Petra Pavla. Děti tam měly tělocvik rozšířený o badminton a fotbalisté o fotbal navíc. Důležité také bylo, že oddíl měl systém, kontinuitu a také cíle.
Jako jediný celek v současné Extralize smíšených družstev stavíte pouze na českých hráčích – především, odchovancích. Nemrzí vás přece jenom trochu, jakým směrem se extraliga ubírá, nebo jste naopak rád, že se v Jižních Čechách ukáží známá jména?
Popravdě, je to věčné téma posledních několik let. Nevím, jestli mne to mrzí. V podstatě po celé Evropě je to asi podobné. Je to trend a logické vyústění „evropského státu“. Takže cizinci jsou jen ti mimo EU. Podle mne to má smysl za předpokladu, že se to dá mediálně využít pro propagaci badmintonu; dostat to do televize, zatraktivnit i prostředí, kde se extraliga hraje. Na druhé straně si je třeba uvědomit, že badminton není ten nejznámější sport a také nemá pravidelné evropské a světové výsledky. Devadesát procent lidí nemá o badmintonu ani tušení!
Udělala se řada, já myslím, že ústupků, když se kdysi hrálo utkání na jedenáct zápasů, oddíly měly povinnost mít v soutěži také družstvo juniorské. To se také promítlo do krajů. Když to shrnu, nelze vyhovět všem. Extraliga je o dost velkém množství peněz, na což kluby našeho typu prostě nemají, takže ztrácejí konkurenceschopnost.
Teď skončilo MMČR, tradiční OLIVER Czech International. Turnaj u vás má velkou tradici. Jak moc jste na něj pyšní?
Jsme na to hodně pyšní, že jsme takovou evropskou akcí pověřováni BEC a ČBaS. Letos účast 24 zemí byla fantastická! Ale je fakt, že nejsme již žádní nováčci v pořádání mezinárodních mládežnických akcí. Kdyby nezasáhl covid, tak by se letos konal 39. ročník Mezinárodního turnaje mládeže. Už v osmdesátých letech jsme spolupracovali s Polskem, Maďarskem, Rakouskem, západním i východním Německém a také jsme tam jezdili na výměnné turnaje. Při jedné akci v polských Glubczycích proti nám startovala stříbrná ze Sydney Dánka Camilla Martin. Také jsme pořádali Mezinárodní olympijský turnaj mládeže nebo Turnaj šesti zemí! Zdá se, že Oliver U-17 teď nahrazuje bývalý MTM. Jsme moc rádi, že se hráči přihlašují a jezdí k nám do krásného Českého Krumlova. Snažíme se pro ně dělat všechno potřebné a přiměřeně komfortní, ale stojí to spoustu práce a starostí. Samozřejmě reflexe je, když vám ty jednotlivé týmy i hráči moc děkují za organizaci a dokáží to ocenit a pochválit. K tomu mám jen jednu věc na vylepšení celkové propagace, kdyby bylo streamování aspoňod „osmičky po finále“. Sám klub to není stavu zaplatit.
Jak moc sledujete mezinárodní badminton a je podle vás možné v českých podmínkách vychovat i třeba medailistu z ME? Názory na toto téma se také různí…
Sleduji to moc rád. V poslední době jsem odsledoval celý blok mezinárodního badmintonu přes All England, Tarnów, Swiss Open, Spain Masters. Díky BWF za streamy. Opět jsem viděl Marín, kterou obdivuji. Je radost se na ni dívat, má úžasnou hlavu. Kolem ní to hrají dost předvídavě, ale ona to umí zahrát tak, kam bych to zahrál já, když na to čumím. (směje se) Samozřejmě obdivuji ještě Axelsena, který také podává úžasné výkony proti tomu asijskému moři. Moc fandím Honzovi Loudovi a držím mu palce v kvalifikaci na OH, tak jako Terezce Švábíkové. Netroufám si je nějak hodnotit, ale teď mám dojem, že Honzovi chybí jaksi taková ta „jiskra“ a Terezce se vymanout z určitého stereotypu. Věřím však, že si s tím se svými trenéry poradí! Dost vysoko se mohou dostat v deblu Ondra s Adamem, ale na kvalifikaci na OH to prostě vzhledem nabité soutěži moc nevidím. No, nakonec jsou před nimi Evropské hry, tak do nich! Pokud jde o dosažení medailových úspěchů našich hráčů, tak musím připomenout, že první velkou medaili stříbrnou přivezli mladí junioři U-17 z Istanbulu v roce 1997. Pak šly další medaile bronzové Pavly Jánošové a Kristiny Gavnholt Ludíkové v roce 2005 a evropský titul v roce 2007 patřil Kristině. Takže na evropské úrovni se dá soutěžit o medaile. Ve světě dosáhnout na medaili je jen obrovský sen.
Představení Jiřího Frendla:
Jiří Frendl – naroz. 14. 3. 1943. S badmintonem je prakticky spjat od jeho studií na obchodní akademii zahradnického obchodu v Praze. Začal hrát badminton na přelomu roku 1958 a 1959. Z hráče se stal v roce 1968 trenérem a funkcionářem. První oddíl založil ve Žďáře nad Sázavou a pracoval na rozšíření badmintonu v tamějším okrese, kde také působil jako předseda okresní sekce badmintonu. Po přestěhování ze Žďáru n.S. do Českého Krumlova v roce 1973 zakládá v roce 1974 oddíl badmintonu tamtéž. Od roku 1978 je zvolen do čela krajského svazu badmintonu a v roce 1983 za předsedu trenérsko-metodické komise ČBaS a člena realizačního týmu juniorské reprezentace ČBaS. Desítky let byl lektorem českého i krajského badmintonového svazu a vyškolil desítky trenérů. Absolvoval tři roky trenérské školy na FTVS a je trenérem BWF Coach Level I. Je trenérem již 55 let. Je nositelem řady ocenění a veřejných uznání.