Jan Janoštík je obrovským příslibem českého badmintonu, v necelých osmnácti letech trénuje ve Vrcholovém sportovním centru mládeže a Národním centru v Plzni, kde se každý den potkává s nejlepšími českými hráči a díky kvalitnímu sparingu se snaží připravit na přechod mezi dospělé. I když se mu konec loňské sezony příliš nepovedl a na evropském šampionátu juniorů vypadl hned v prvním kole, alespoň nějaké hezké vzpomínky na závěr sezony má. Skončil totiž třetí v juniorské kategorii ankety o Sokola roku a úspěchu si nesmírně váží. “Strašně mě potěšilo jenom pozvání na tenhle večer, udělalo mi to upřímnou radost.”
Honzo, na konci roku jsi skončil na třetím místě hlasování o Sokola roku. Jak vůbec vnímáš tyhle ankety, potěšil Tě výsledek?
Vyrůstal jsem od malička v budějovickém Sokole, takže jsem byl za pozvánku moc rád. Pak jsem se dozvěděl, že byli pozvaní jenom sportovci, kteří budou vyhlášení v nějakém pořadí, a když zaznělo moje jméno, tak jsem měl samozřejmě velkou radost. I když pro někoho to byla jen “nějaká” anketa Sokola, já si umístění moc vážím.
Anketu vyhrála Barbora Malíková, obrovský český běžecký talent. Byla ona tvojí favoritkou nebo jsi měl jiný tip na vítěze?
Báru znám hlavně z Instagramu, sleduju ji tam a vidím její úspěchy. Naprosto si zasloužila vítězství. Mezi dospělými to pak je určitě šermíř Alexander Choupenitch. Líbí se mi, jak se posouvá a myslím, že s tím jak maká, může být dlouho ve špičce.
NC a VSCM se snaží o maximální profesionalizaci. Mezi cíli projektu jsou evropské medaile. Jak snášíš v tomhle věku tlak a jsi už rozhodnutý, jestli dostane přednost škola nebo badminton?
Tohle jsem s Josefem (Rubášem) řešil už při přechodu do Plzně. Ze začátku jsme hlavně řešili školu, aby byl dobrý rozjezd. Jsem ale od mala vychovávaný v tom, že škola by měla být priorita, nicméně chci ve sportu pokračovat a když vidím kluky, kam se to až dá dotáhnout, tak mě to strašně motivuje. A chci odevzdat maximum ve škole i na hřišti.
Když už jsme u našich reprezentantů. Jsou oni tvými vzory nebo jsou to spíš špičkoví světoví hráči?
Samozřejmě mám takové ty snové vzory, především Dány Viktora Axelsena a Anderse Antonsena. Člověk by se tam samozřejmě taky jednou chtěl dostat a říct si, že dokázal být nejlepší. Ale naši kluci jsou pro mě velkým hnacím motorem, abych je dohnal. Vím, že dosáhnutí jejich výkonnosti není až tak daleko, narozdíl od dosažení té absolutní evropské a světové špičky.
Hraješ ligu u našich jižních sousedů, jak ses k angažmá v Rakousku dostal?
Když jsem tři čtvrtě roku trénoval u Petra Koukala, tak mi zajistil, díky svým kontaktům, tohle angažmá v ASV Pressbaum. Za to Petrovi patří velký dík. Nicméně bylo to trochu komplikovanější. Nejdřív to pozdržela koronavirová situace, poté jsem byl na ME juniorů ve Finsku, takže jsem stihl až druhé kolo ligy. Musím říct, že se mi tam líbí, máme dobrou partu, dobrý tým, jezdím tam rád.
Jak je to s finančním ohodnocením v rakouské lize? Předpokládám, že tam nejezdíš hrát zadarmo...
Nechci říkat přesnou částku, ale ano, je to hezký přivýdělek. Bude mi osmnáct, chci řidičák, začít si vydělávat sám, aby všechno nezůstávalo na rodičích… Takže jsem za angažmá v Pressbaumu moc rád.
A další plány do sezony? Situace ohledně světových turnajů je teď hodně nejistá…
Tím, že evropským šampionátem ve Finsku jsem skončil juniorskou kategorii, tak pro mě už tyto turnaje nemají smysl. Maximálně, kdyby se podařilo juniorské mistrovství světa, kterého bych se ještě mohl zúčastnit… Co se týče větších turnajů, tak tím, že je olympijská kvalifikace a hrají ti nejlepší, tak i Adam (Mendrek) nebo Milan (Ludík) jsou na čekačkách, takže já si budu muset nějakou chvíli na větší dospělé turnaje také muset počkat.