Nový člen Síně slávy ČBaS Ing. Karel Tomek je velkým sportovním nadšencem. A uznávanou personou nejen v badmintonovém světě, ale například také v České obci sokolské, kde zastává významnou funkci. Jak si spoluzakladatel východočeského oddílu z Dobrušky ocenění váží a mnoho dalších zajímavých postřehů od velké osobnosti tuzemského badmintonového dění, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Pane Tomku, byl jste uveden do Síně slávy ČBaS. Jak moc si tohoto ocenění považujete?
Vážím si toho moc, z jedné strany mi to sice připomnělo můj věk, protože většinou se do ní dostávají už ti, kteří jsou starší. Na druhé straně, když se do Síně slávy podívám, tak všichni kolegové, kteří tam už jsou, tak často protínali můj život a se všemi se samozřejmě dobře znám, je příjemné být v takové společnosti.
Čeho si ve vaší funkcionářské kariéře vážíte nejvíce a na co jste především hrdý?
Hrdý jsem hlavně na to, že se podařilo, a to nejen mně, založit oddíl v Dobrušce. Prvních asi patnáct let jsem byl předsedou klubu. Funkcí jsem měl také v rámci ČBaS několik, nejvíce za vládnutí Bohouše Dufka, kdy jsem vykonával pozici předsedy Komise mládeže, chvíli jsem působil také v STK, v Marketingové komisi. V České obci sokolské jsem měl také dost funkcí. Tou poslední, kterou teď vykonávám, je pozice Místopředsedy odboru sportu, přičemž máme zhruba 56000 aktivních sportovců. Ale možná nejvíce hrdý jsem na otevření nové haly v Dobrušce v roce 2022.
Hodně akcí jste také pořádal a nebyly to ledajaké podniky…
Ano, jedním z nich byl Thomas Cup - Uber Cup v roce 1996, kdy jsme ho pořádali v Průhonicích (přijel i velký autobus žáků z DKA, kteří plnili roli čárových rozhodčích - akce trvala týden). Pořádali jsme jako oddíl třikrát MČR v Rychnově nad Kněžnou a také Mezinárodní mistrovství České republiky, a to společně s oddílem Montasu, které proběhlo v roce 2003 v rámci olympijské kvalifikace, za účasti hráčů například i z Japonska.
Cenu jste přebíral v Českých Budějovicích na MČR. Jak se Vám šampionát líbil a byl důstojný republikovým vrcholem?
V Českých Budějovicích se mi líbilo, do jižních Čech jsem jezdil osobně i s badmintonisty Dobrušky, hlavně samozřejmě do Českého Krumlova na různé turnaje, tudíž mám k této části republiky vřelý vztah. S vedením českobudějovického badmintonu se také osobně znám. Ale k samotnému šampionátu. Organizace i hala - ač je trochu starší - se mi moc líbila. Přišlo také poměrně dost diváků, až mě to samotného mile překvapilo.
Klub z Dobrušky jste spoluzakládal, má ve městě velkou tradici. Jak se změnil za tu dobu oddíl a jak moc těžké je získávat nové sportovce?
Dříve se k nám žáci hlásili skoro automaticky, měli jsme také výhodu, že někteří učitelé byli z řad oddílu. Covid nám to trochu omezil, ale tak to bylo asi všude. Dobruška je sportovní město, je tu fotbal, atletika, gymnastika. Z nových sportů také florbal. Takže zájem o žáky je ze všech stran poměrně velký. Z jedné strany to přece jenom trochu opadlo, ale zájem stále je. Má to tradici a dosáhli jsme také dobrých výsledků.
Nemrzí Vás trochu, že už nehrajete Extraligu smíšených družstev, ale pouze 1. ligu?
Náš odklon od extraligy nebyl řekněme výkonnostní, ale spíše kvůli finanční situaci. Navíc v té době přišla móda zahraničních hráčů a k tomu zmíněné slabší ekonomické období, takže jsme se rozhodli neinvestovat do extraligy, ale spíše do jednotlivců a žáků. Trochu mě to samozřejmě mrzí, ale nejvyšší soutěž se vrhla trochu jiným směrem, často kádry tvoří z velké části cizinci…
Velmi aktuální otázkou je bezpochyby pomoc oddílu z Dobrušky ukrajinským badmintonistům, kteří u Vás hrají i 1. ligu. Jak konkrétně jste se ke spolupráci dostali?
Jednak nás na to nabudil Petr Poláček, který dělá na hejtmanství do sportu, kamarádí se s Vaškem Drašnarem, a přišli jsme na to, že máme ubytovací kapacitu v sokolovně, kde máme také tři kurty, a že by tam tito hráči mohli být. Osobně jeli oba na hranice Ukrajiny a Slovenska, a dovezli je do Dobrušky. Ukrajinští hráči - naší hosté, partneři a vlastně už i členové oddílu - mají hlavní zázemí v sokolovně, kde náš celek začínal před 50 lety. Chodí ale také na tréninky i do SP Šelit a hlavně do nové sportovní haly.
Ve Vašem kádru je asi nejzajímavější ukrajinskou hráčkou Sofiia Lavrova. Co byste k ní řekl?
Jsou tam i tři, možná čtyři vyrovnané hráčky. Ona je ale opravdu to nejlepší, co v Dobrušce máme. Je mladá, může to dotáhnout daleko. Hráčů, o kterých ale ještě uslyšíme, je u nás více. Je to i Varvara Frolova, Anastasia Alymova, nebo toho času žáček Lev Antomonov. Některé tréninky máme i společné, což hodně pomáhá i dobrušské části.
Jak obecně se badminton proměnil od doby, kdy jste v něm začal působit a klub v Dobrušce založil?
Z mého pohledu přišel v posledních letech větší švih, větší rychlost a také síla do úderu. Náš sport je teď razantnější a rychlejší. Je to umožněno také tím, že v této době se více trénuje, než tomu bylo v minulosti.
V poslední otázce nemůžu opomenout současnost a budoucnost českého badmintonu. Blýská se na lepší zítřky?
Z mého pohledu se ženská část dostane do špičky rychleji než kluci. Máme Terezu Švábíkovou, Tallu van Coppenolle, Katku Mikelovou, Petru Maixnerovou, která začínala v DKA. U mužského týmu jsou to samozřejmě Jan Louda, Jirka Král a určitou budoucnost vidím, z hlediska věku, i u Jana Janoštíka. Myslím, že se to posunulo hodně dopředu také Národním centrem v Plzni.